Svátek Saga Dawa Duchen 

 

Svátek Saga Dawa Duchen je slavností připomínající rozhodující a vrcholné okamžiky Buddhova života: jeho Velké Probuzení ( Mahábódhi), v němž dosavadní bódhisattva-mahásattva, královský princ a poté putující lesní poustevník ( šramana) Siddhártha Gautama z rodu Šákjů dosáhl plného uskutečnění svého buddhovství, tedy „stal se Buddhou“, Velkým Učitelem tohoto věku a druhým je dovršení tohoto díla, kdy poté, co je Probuzeným Učitelem celá Dharma dokonale vyložena a předána, je smysl jeho pozůstávání v tomto světě naplněn a Buddha odchází do „úplné nirvány“ ( parinirvány), zanechávaje fyzické tělo živlům, z nichž bylo složeno.

Obě tyto události, které rámují a utvářejí celou Buddhovu podobu a působení Učitele, se uskutečnily v tentýž den ročního koloběhu, o úplňku měsíce vaišákha podle starého indického kalendáře.

Jejich výroční památka a její slavnostní uctění je proto nejsvětějším svátkem buddhistů.

   V perspektivě východoasijského a konkrétně tibetského sledování času je výročí těchto dvou událostí stanoveno na úplněk čtvrtého měsíce (saga dawa, tib.) podle tibetského lunárního kalendáře.   V Tibetu se nazývá také „Svátkem světel a prospěšných zásluh“ – v gompách probíhá slavnostní přednes Dharmy a požehnání sanghou a obřadní obětování světla i tradičních čistých obětin, lidé putují k posvátné hoře Kailás (tib. Gang-Rinpočhe), která je pozemskou reprezentací kosmické hory – osy světa Méru, aby se jejím meditativním obejitím spojili s energií, kterou zprostředkovává, společně vztyčují nový „darčhen“(tib.), vysokou dřevěnou žerď, „pilíř manter a přání“, ke kterému lidé připoutávají své „lungty“, „modlitební praporky“ nabízející tyto mantry a přání větru a živlům…

   Oba slavené nejvyšší skutky Buddhy jako vrcholná imaginace shrnují celou Dharmu:

  Po odřeknutí se království a odchodu do bezdomoví žil nastávající Buddha životem putujícího poustevníka (šramana) a nejprve prozkoumal nejdůslednější postupy jógy a askeze, aby odhalil a ukázal, že ani jejich dokonalé provedení nestačí poskytnout odpověď na utrpení cítících bytostí, na touhu po skutečném, úplném vysvobození. Toto poznání ho přivedlo ke „Stromu bódhi“, posvátnému fíkovníku, stínícímu uprostřed lesů zapadaný a skrytý „Diamantový trůn , místo Buddhů dávných věků (dnes Bódhgaja v Indii). Zde usedl a složil slib, že nepovstane z meditace, dokud nedosáhne plného vhledu, Probuzení (bódhi). V dlouhém pohroužení do uvolněné, vyrovnané přirozenosti vlastní mysli tohoto Probuzení dosáhl - a stal se jeho dokonalou, ideální reprezentací. Svým Probuzením Buddha překonává Máru - vládce podmíněného světa, přinášejícího strast – který se žárlivě snaží v cyklu utrpení zadržet všechny cítící bytosti. Zbraně svolaného vojska všech Márových démonů se před Buddhou promění v déšť pomíjejících okvětních lístků, všechny krásky iluze naráz zestárnou.. Mára sám pak propadá zoufalství, které jinak tak rád vzbuzuje u druhých a volá, aby některá mocnost všehomíra dosvědčila, že tento bývalý princ a nyní mnich už nepatří do jeho světa.  Sama Země promluví: „to dosvědčuji.“ Otázka byla zodpovězena. Bohové a lidé si ho poté vyžádali a přijali jako svého Učitele.

  Po čtyřicet pět let Buddha Šákjamuni ( muni – mudrc, mající moc, poustevník – z rodu Šákjů) učil. Poté, co Dharmu dokonale a úplně vyložil a předal, rozhodl se odejít. Ač byl uctívaný králi, vědomě zvolil pro svůj odchod do úplné nirvány (parinirvána) odlehlé místo (dnes Kušinagara, Indie). Na přání aby neodcházel a ještě zůstal odpověděl, že by mohl prodloužit čas života tohoto svého těla, ale muselo by být více žáků schopných plného porozumění a uskutečňování sdělené Dharmy. Takto však nastal ten správný čas a sdělená Dharma bude útočištěm a dokonalým vůdcem všech jeho následovníků.

   „Vše složené podléhá rozkladu. Proto usilujte vytrvale!“ 

   Živly světa přijaly elementy Buddhova fyzické těla se stejnými harmonickými znameními, se kterými kdysi příroda vítala nově narozeného prince – bódhisattvu. Z ohně zbylý popel a perlám podobné ostatky si rozdělili lidé světa – vladaři a náčelníci – a roznesli je do osmi směrů, aby nad nimi vybudovali stúpy.

   Oba tyto skutky formují Buddhův obraz a projevují či ukazují jeho nejvyšší a úplné uskutečnění buddhovství, buddhovské přirozenosti. Jsou počátkem a dovršením jeho úlohy Učitele „tohoto světa trpění“.