Endowment Fund Nala

NÁŠ PŘÍBĚH

 

"Když ti řeknu svůj sen, nejspíš ho zapomeneš.

 Když ho začnu žít, možná si ho zapamatuješ.

Ale když tě do něj zapojím, stane se i tvým snem."

Tibetské přísloví

Endowment Fund Nala

Jak to vše začalo ...

„…nic není náhoda…“ S tímhle pochopením jsem se možná už narodila, ale až díky Dharmě-Buddhovu učení, Lamům-učitelům a ze všeho nejvíc díky Sherabu Gyaltsen Rinpočhemu dostalo mnohem větší rozměr.  Důkazy pro toto pochopení pak odkrýval každý další krok.

   A ty kroky nás – tedy mě společně s manželem Petrem - dovedly k neuvěřitelně silnému okamžiku, který navždy změnil naše životy.

Téměř ve stejné chvíli jsme se oba „karmicky spojili“ s Rinpočhem, jen každý z podnětu jiné výzvy. Petr byl požádán o pomoc s vyřízením víza pro jednoho lamu z východu, který měl tehdy přijet poprvé učit do Evropy. Já jsem se potkala s člověkem, který nabízel, že přenechá nadaci starající se o děti v Nepálu někomu, kdo má děti rád a je trošku organizační typ. Nadaci zaštiťoval v místech jejího působení „na Východě“ jeden vysoce realizovaný lama.

 S manželem jsme se každý zvlášť ujali těchto výzev a nových úkolů velmi zodpovědně. Když jsme pak záhy zjistili, že jsme tím začali „pracovat“ oba pro téhož lamu z východu, Sheraba Gyaltsen Rinpočheho – nebylo pochyb, že to není náhoda!

 Oba úkoly se povedly. Rinpočhe dostal vízum a mně se splnil sen – měla jsem „svoji nadaci“.

Náš život dostal úplně jiný rozměr. Cítili jsme, že vše, co od této chvíle budeme dělat, bude vždy spojené s tímto lamou, s Východem – a s Buddhismem.

 

  

Sherab Gyaltsen Rinpoche

Sherab Gyaltsen Rinpoche, Ani Tenzin, Petr Hodan a Vlasta Hodanová

Východ… Celá východní filozofie nás velmi přitahovala. Začali jsme hledat informace, číst, naslouchat, navštěvovat přednášky učitelů, kteří zprostředkovávali fascinující učení o svobodě a radosti, jež je nejniternější podstatou každé živé bytosti. A oba jsme zjišťovali, že postupně, krok za krokem, se nám dostávají odpovědi na všechny naše dosavadní otázky.

 Ve stejný čas, kdy jsme tak hledali sami sebe, objevovali dokonalost a potenciál lidské mysli, učili se o příčině a následku a uvědomovali si karmu, jsme zároveň začali přivádět k životu nadační fond Nala a hledali další nadšence, kteří by se k nám přidali. Zjišťovali jsme informace o Nepálu, jeho hlavním městě Káthmándů, a seznamovali se tak s překážkami, které musejí tamní obyvatelé zažívat a čelit jim. Viděli jsme najednou, o kolik je život u nás v Evropě snazší, a to  v mnoha ohledech a směrech. Nepál sice poskytuje bezplatnou školní docházku, ale pro mnohé děti je stejně stále nedostupná – vždyť rodiče nejsou často schopni zajistit pro děti ani základní školní pomůcky nebo je do té školy jen dopravit. Ony pak často zůstávají na ulici,  žebrají a v důsledku zůstávají negramotné. Klášterní školy pod vedením realizovaných lamů jsou často pro takové děti poslední šancí… Ale my už dnes víme, že zároveň tou šancí nejlepší. V klášteře dostanou zázemí, jídlo, vzdělání -  a hlavně Dharmu, Buddhovo učení, které je v této zemi velmi váženo a zajistí jim lepší, smysluplnější život.

"Viděli jsme najednou, o kolik je život u nás v Evropě snazší, a to v mnoha ohledech a směrech."

 Naše touha pomoci a přispět se zvolna projasňovala v konkrétní vizi a vedla naše kroky v roce 2012 na místo, které se pak postupem času stalo pro nás druhým domovem ... k těm dětem, kterým jsme si přáli pomoci a klášterní škole, kterou jsme chtěli podpořit … A hlavně jsme se tehdy těšili, že potkáme zase toho dokonalého lamu a člověka  - Sheraba Gyaltsen Rinpočheho!

 Na první návštěvu si pamatuji opravdu do všech detailů. Směs pocitů, emocí, které tu na mě čekaly… to bylo zajímavé - od prvního vystoupení v Káthmándů na letišti až po závěrečný odlet domů se děla spousta zajímavých věcí…. Cosi se dá do pohybu a vy v tom proudu tak nějak  cítíte a víte, že se tím začíná psát váš nový, jiný životní příběh…

Na letišti nás tehdy přivítala krásná mniška, Ani Tenzin, která dnes už neodmyslitelně patří k východní rodině naší Naly …

 Tehdy nám dala čas jen na ubytování a krátký oddech a pak jsme rovnou vyrazili za dětmi… Při procházení uličkami Káthmándů jsem se snažila koncentrovat na zklidnění mnoha myšlenek i tlukoucího srdce. Pořád se mi hlavou honily ty myšlenky na děti, na to, jak to tam asi bude vypadat…. „Hlavně“, říkala jsem si, „nesmíš brečet..., nesmíš udělat ostudu, budeš silná…“. Měla jsem strach. Strach, že když uvidím ty smutné, trpící děti, jak jsem je vídala už v rámci mé praxe v českých dětských domovech a ústavech, že to prostě nevydržím a opravdu propuknu v pláč…

 Ani Tenzin nám ještě cestou stihla vylíčit, že děti, kterých se klášter ujal, teď bydlí ve starém vybydleném domě, bývalém domově důchodců, kam se jich vejde nejvýš 80, a že podmínky nejsou úplně dobré.

  

"...teď bydlí ve starém vybydleném domě, bývalém domově důchodců, kam se jich vejde nejvýš 80, a  podmínky nejsou úplně dobré."