Aktualizováno: 26. 8. 2019
"Naše společnost se za posledních pár desítek let naučila uznávat spíše honosné názvy a tituly než samotný obsah. V souladu s tímto trendem jsem tedy dal název i dnešní přednášce a doufám, že vám bude k užitku. Když se mě organizátoři ptali, jaké bude téma, nijak hluboce jsem se nad tím nezamýšlel, napadla mě Jasnost bez úsilí a přišlo mi to dostatečně líbivé. Před pár dny jsem se nad tím ale opravdu zamyslel, a nakonec jsem byl rád, že můj spontánní nápad přinesl něco lepšího, než co by vytvořilo vědomé úsilí.
Asi by se slušelo říct něco o samotném názvu – o jasnosti bez úsilí, protože v závislosti na kultuře, mentalitě a řadě dalších věcí mohou být různá slova interpretována různě. Poměrně dlouho, vlastně bychom mohli říct od samého počátku lidské civilizace, převládá v naší společnosti mentalita založená na úsilí, na představě, že když něco chceme, musíme vynaložit úsilí, abychom toho dosáhli. Dalo by se říct, že civilizace je na této představě založená. A stále tak funguje. Když něco chceme, zadarmo to nedostaneme, musíme na tom tvrdě dřít, jinak toho nedosáhneme.
Mohli byste namítnout, že je to téma, které s buddhismem nemá moc společného, ale já si naopak myslím, že s ním souvisí. A možná nám dokonce pomůže ho lépe vystihnout. Dalo by se o tom mluvit akademicky i tradičně. Ale Buddhovo učení už dnes naštěstí máme přeložené do mnoha jazyků a jeho základy známe. Já se na dnešní téma pokusím podívat svým vlastním, neobvyklým způsobem. Snad to do věci vnese trochu světla.
Zdá se mi, že společnost – ať už moderní, klasická nebo tradiční – je vybudovaná na představě, že si vše musíme odpracovat. Že vše vyžaduje úsilí. Když se na věci z této perspektivy díváte dostatečně dlouho, skutečně to tak vypadá. A pokud navíc chcete dosáhnout něčeho velkého, je vám jasné, že se to bez námahy neobejde. Tento druh mentality je tu s námi už velmi dlouho a v minulém století jsme ho do praxe uvedli naplno. A co jsme zjistili? Nerad bych, aby to znělo nějak negativně nebo pesimisticky, ale přineslo nám to ohromné zkušenosti, jako jsou světové války, rozsáhlý hladomor, globální konflikty a nejrůznější další věci – to vše pravděpodobně na základě představy, že cíle můžeme dosáhnout, pouze když vynaložíme určité úsilí.
Bolest a zmatek, který s sebou tyto zkušenosti přinášejí, je někdy obrovský a představuje skutečnou výzvu. Podíváme-li se však na celý obrázek z odstupu, můžeme spatřit skvělý rozvoj. Není to tak negativní, jak se zdá, je to prostě takové, jaké to je. Jakmile však zasejeme semínko zkušenosti, že když chceme dosáhnout štěstí nebo klidu, musíme na to vynaložit úsilí, pak z pohledu do historie poměrně jasně vidíme, k čemu to vede. Otázkou je, zda v tom chceme pokračovat. Možná se nám to líbí, možná to našemu životu dává jiskru, pocit, že jsme naživu.
Společnost tedy žije v přesvědčení, že k tomu, abychom něčeho dosáhli, prostě musíme vynaložit úsilí. A to nás přivádí ke druhému slovu z názvu dnešní přednášky – k jasnosti. Abychom dosáhli jasnosti, stejně jako čehokoli jiného, po čem toužíme, ať už je to štěstí, mír nebo blahobyt, má se v této společnosti a kultuře za to, že toho můžeme dosáhnout pouze s vynaložením úsilí.
Naše společnost je na této představě založená od samého počátku. Když říkám od počátku, zní to jako velmi dlouhá doba, ale z určitého pohledu to vůbec dlouho není. Civilizace, o níž mluvíme, začíná vlastně naším individuálním zrozením. Při bližším pohledu zjistíme, že stačí spočítat dosavadní délku našeho života, tedy roky, kdy jsme uplatňovali určitý způsob myšlení. Je to sice jen pár let, ale jejich vliv je natolik silný, že pohání celý svět.
Individuální a dále také kolektivní myšlenkový trend utváří základ naší skvělé dočasné zkušenosti. My se v ní snažíme nalézt nějaký smysl, protože v sobě máme podvědomou přirozenou touhu po něčem jednoduchém, jako je například jasnost, štěstí, klid a blahobyt. Jenže způsob, kterým to hledáme, vychází právě z mentality úsilí, a ta je nepřirozená, konceptuální a mechanická. Moderně bychom mohli říct, že není organická. Tato mentalita způsobuje, že když zažíváme nějakou formu zmatku, nedokážeme onu jednoduchost nalézt. Nutí nás vynakládat úsilí a všechno si odpracovat. Proto je s ní také tak obtížné vůbec něco pochopit. Pracujeme na tom, abychom byli šťastní, máme ty nejlepší úmysly, a přesto nedokážeme prožívat ani štěstí, ani jasnost.
Možná se vám zdá, že je tento způsob výkladu v rozporu s dnešními přesvědčeními a moderními názory. Ale zapomeňme teď na okamžik na duchovnost a podívejme se na vlastní zrození. I to je založené na úsilí. Je závislé na lécích, na rodičích, kteří se usilovně snaží, aby k němu mohlo dojít, pečlivě plánují a řídí se doporučeními lékařů, a přitom většina rodičů asi ví, a je to opravdu velmi smutné, že čím více úsilí vynaloží, tím těžší je dát vzniknout nové generaci. Celý proces je paradoxně zcela přirozený a probíhá bez jakéhokoli úsilí. Pokud pro to existují příčiny a podmínky, stane se to samo, ať chceme nebo ne. To by nám mělo ukázat, co je skutečným základem naší společnosti. Přirozený základ je totiž bez úsilí. Učili jsme se, školili, vzdělávali a nechali se zatížit návyky, kterým podléháme už tak dlouho, že když se pak stane něco přirozeného, jsme překvapení a nevíme, co si s tím počít. A tak se všemožně snažíme utéct zpátky do normálu, vrátit se k nějakému řádu, což plodí ještě více zmatku. Ne proto, že by nás příroda trestala, nebo že bychom prožívali důsledky svého jednání. Dokud mysl neplyne s celým prožitkem, tak prostě prožívá zmatek, který se objevuje sám v důsledku toho, jak mysl funguje.
Když v duchovním kontextu říkáme, že je něco nezrozené nebo bez počátku, znamená to, že je to přirozené. Každé zrození jakéhokoli prožitku nebo zkušenosti – nikoli tedy jen fyzické zrození – se děje samo. Praktikující na cestě, zvláště na cestě bódhisattvy, se snaží rozpoznat, že vše je bez úsilí. Jinak by to totiž měli nesmírně těžké. Tak těžké, že by mohli rovnou zapomenout na ony tři eony, které jsou k dosažení buddhovství zapotřebí. Cesta samotná by byla zatížená mentalitou úsilí, představou, že si vše musí odpracovat. Vždyť už začátek této cesty, jejich zrození, provází úsilí, a to úsilí druhých. Můžeme teď pro jednoduchost nechat stranou předchozí zrození a pomyslet na současné rodiče, díky jejichž úsilí tu jsme. Potřebujeme rozvinout bódhičittu a jejich laskavost a úsilí jim oplatit. Musíme udělat všechno, co je v našich silách, abychom ty tři eony zvládli. Taková mentalita a interpretace se však člověku může vymstít, protože je založená na pocitu viny.
Zde v Singapuru, v moderním městě plném života, máme například skvělé možnosti vzdělání, a proto tu máme hodně studentů a velmi početnou mladou populaci. Možná se pletu, ale když o tom přemýšlím, zdá se mi, že tu všichni musí prožívat velmi silný pocit viny. Je pochopitelné, že se snažíme projevovat svým biologickým i nebiologickým rodičům vděk za jejich laskavost a úsilí. Chceme vystudovat, stát se dalším skvělým vynálezcem, badatelem, vůdcem a tak dále, ale protože nás pohání pocit viny, znamená to pro nás obrovskou zátěž. Naši rodiče museli tvrdě pracovat a vynaložit velké úsilí. Sami neměli takové možnosti jako my. Jejich život byl tvrdý a teď už jsou staří a všechno to jejich úsilí, námaha a pot se upínají k naší promoci, našemu vyučení. Vytváří to velký tlak a vše je to založené na úsilí.
Je to samozřejmě jen jeden úhel pohledu, ale tak se mi to jeví. Je jasné, že po jednom sezení nebo jedné přednášce nemůžeme všichni najednou drasticky změnit způsob, jakým jsme dosud žili. Ale stojí za to se nad tím zamyslet. Možná nám to pomůže najít vlastní cestu k troše jasnosti a pochopení, jak čelit každodennímu zmatku.
Když v duchovním kontextu opakovaně používám slovo vina, mohli byste si říct, že chci nejspíš poukázat na něco, co jste cítili už dlouho. A sice že tato kultura viny je spojená s náboženstvím. Že to ospravedlňuje odpor k náboženství, pohrdání náboženstvím či jeho odmítání. Ale o to mi vůbec nejde.
Ani se tímto způsobem výkladu nesnažím podpořit Buddhovo učení. Jen s vámi sdílím svůj pohled. Zdá se mi, že představa viny vůbec není produktem náboženství. Spíše má původ v nedostatku zdrojů a informací. V důsledku nedostatečného uvědomění nebo neznalosti se zdálo, že je to poměrně efektivní nástroj. Byl proto používán i v různých náboženských systémech a zdálo se, že funguje celkem dobře. A pak přišla moderní doba, která z toho měla najít cestu ven. Ven z kultury viny. Namísto toho však náboženství zcela zavrhla. Je to trochu jako když použijete moderní lék, který vám zcela zničí imunitní systém.
S tímto pohledem možná můžeme dospět k něčemu skutečně duchovnímu, něčemu bez úsilí. Konečně budeme moci docenit různé duchovní směry, které na světě máme, v celé jejich šíři a rozmanitosti. A rozvineme také větší úctu k vlastní praxi. To je dle mého velmi zdravé, protože nám to pomůže spatřit krásu v každé náboženské praxi. Žádná nemá ve svém základu myšlenku, že bychom měli nést takovou zátěž a odpovědnost.
Jako buddhista teď mohu s hrdostí říct, že Buddhovo učení a jeho praxe nebo metoda jsou založené čistě na tom, že všeho, čeho chceme v životě dosáhnout, ať už je to mír, blahobyt nebo zdraví, můžeme dosáhnout bez úsilí. A proto alespoň já považuji Dharmu za velmi inspirující a její praxi za velmi přitažlivou.
Všichni jsme se asi na začátku setkali s učením o čtyřech vznešených pravdách. To je takový náš základ. První vznešenou pravdou, kterou Buddha učil, je pravda o existenci dukkha. Je na nás, jak budeme tento termín překládat, ale vzhledem k naší dlouhodobé mentalitě, kterou jsem zmínil, ho většina z nás okamžitě interpretuje omezeným způsobem. Nikoli špatně, ale omezeně. Proto říkáme, že život je utrpení a už od prvních krůčků to máme velmi těžké.
S postupem času se objeví mnohem jasnější pochopení této pravdy. První vznešená pravda nám říká, že utrpení tu je, abychom ho mohli pochopit, zrealizovat a rozpoznat. Neříká nám přímo, že život je utrpení. Ale že utrpení (dukkha) tu je, abychom ho rozpoznali a pochopili. Je to proto, že neexistuje žádný skutečný objekt utrpení, o kterém bychom mohli říct, že má nějaký tvar nebo barvu. Buddha ho nikdy nenašel, přestože se o to snažil. Opustil svůj život v paláci s pocitem, že život je utrpení – dukkha. Proto asi šest let praktikoval extrémní metody, aby očistil příčinu, která způsobovala prožitek života jako utrpení. Buddhovství však dosáhl proto, že pochopil, že žádný takový objekt neexistuje. Proto řekl, že pravdu o utrpení neboli dukkha je třeba pochopit.
Tím to vše začíná. Je to velmi zajímavé. To, čemu říkáme dukkha – zmatek, úzkost, utrpení – zní samozřejmě velmi tíživě, to všichni víme. I štípnutí bolí. A co teprve když se podíváme na větší nebo těžší prožitky utrpení, ty jsou někdy až nepředstavitelné. Při bližším zkoumání však zjistíme, že ať je samotný prožitek utrpení jakkoli těžký, děje se také sám o sobě.
To znamená, že samotné prožívání dukkha není tak bolestivé a těžké, jak si myslíme. A proto ho můžeme přijmout. Protože není skutečné, protože jsme si ho nikdy nevysloužili, nikdy nebylo naakumulováno. V tom spočívá jeho pochopení.
Je to jako s rozumným dítětem, které ví, že když udělalo něco špatného, dostane od rodičů nebo od učitele vynadáno. Nebude z toho dělat vědu, vyslechne si kázání a přijme to ne hrdě nebo odvážně, ale prostě tak, jak to je. Rodiče to někdy ocení a může pak mezi nimi a dětmi dojít ke krásnému rozhovoru, v jehož důsledku se dítě poučí, a tak se rozvíjí.
Zato jiné dítě, které možná není tak zralé, to prožívá podobně jako asi v určité životní fázi každý z nás. Víme, že když uděláme chybu, dříve nebo později nás její následek dostihne. Tato představa je nám však natolik nepříjemná, že se následek snažíme co nejvíce oddálit.
Používáme nejrůznější taktiky, abychom soudný den odsunuli na později. Uděláme cokoli, klidně i zalžeme, abychom tomu unikli. Přitom když něco skrýváme nebo oddalujeme, je tomnohem horší než samotné kázání. S utrpením, s dukkha, je to podobné. Samozřejmě, že když vytvoříme karmu, přijdou následky. Ale čím více se snažíme nepříjemný následek oddálit, třeba s pomocí stoslabičné mantry, poklon a přiznávání chyb, nebo ho očistit, což je možná lepší, tím to celé jen zhoršujeme. Nakonec je taková zkušenost mnohem tíživější než samotný následek, tedy nějaké kázání.
Zřejmě právě proto člověk nikdy nemůže říct, že život je utrpení. Život se nedá chytit, nemůžeme si na něj sáhnout. Co je vlastně život? Včerejší bolest hlavy, dnešní zmatek, zítřejší termín, který musíme stihnout? Nedá se uchopit, protože se stále mění. Zítřek se ještě změní, dnešek se mění právě teď a včerejšek se už změnil. Proto ani nemá smysl se o tom bavit. Příčinou našeho utrpení jsou přehnaná očekávání nebo přehnané pochyby. Proto se nám Buddha snažil říct, že jediné, co můžeme udělat, je tuto skutečnost pochopit a rozpoznat.
Rozumný člověk chápe, že je to takto jednoduché a v podstatě bez úsilí, že stačí to pochopit a přijmout. A to považuji za správné použití slova přijetí, které jinak může znít velmi tíživě. Například když má člověk přijmout svou vinu, což ho zcela demoralizuje, až nakonec úplně ztratí přítomný okamžik, své drahocenné lidské zrození. Je to velká ztráta, i když jde jen o okamžik, protože je to v tomto životě možná to jediné, co má. Život však nemá být tak těžký a stejně tak duchovní praxe, což platí zejména pro buddhismus.
Duchovní cesta by měla činit věci lehčími. Proto jsem použil termín bez úsilí. Duchovní cesta žádné úsilí nevyžaduje. Pokud život není utrpení, pak nepotřebujeme vynakládat úsilí na to, abychom očistili jeho příčinu. Jediné, co musíme udělat, je utrpení rozpoznat, pochopit a přijmout. Je to spontánní, přirozené a proveditelné. Zvládne to každý z nás, pokud je dostatečně rozumný, ať je začátečník nebo pokročilý, a bez ohledu na to, z jaké je kultury nebo jakou má mentalitu. Každý to dokáže.
Většina ctihodných zástupců naší sanghy může z vlastní zkušenosti říct, zda disciplína bolí či nikoli. Ti, kteří se disciplínu snaží oddalovat, trpí víc, zatímco ti, kteří ji přijali, zjistili, že to zdaleka není tak bolestné, jak si mysleli. Tahle pasáž pro vás možná není až tak srozumitelná a snad bude lepší, když to tak zůstane. Někdy je lépe, když věcem rozumíme, a někdy je mnohem lépe, když pro nás zůstanou tajemstvím.
Dalo by se říct, že stav, do kterého se chceme dostat, je poměrně tajuplný. Ale není to proto, že by takový opravdu byl, ale proto, že ho tak vnímá naše mentalita, která chce vše definovat, označit a klasifikovat. Na tom není nic špatného. Ale když chceme rozpoznat přirozený stav prožívání, o kterém říkáme, že je bez úsilí, musíme se úsilí vzdát.
Tento stav je založený na jasnosti, kterou praktikujeme. Podle Buddhova učení dosahujeme buddhovství bez úsilí. Všechny tři kroky na cestě k němu – studium, rozjímání i meditace – děláme bez úsilí. Už v prvním kroku, kdy se vzděláváme, chápeme, že dukkha (úzkost, bolest a zmatek) je tu proto, abychom ho pochopili. S takovým pochopením je pak mnohem snazší pokračovat dál. O Buddhovu učení se říká, že je ctnostné na začátku, uprostřed i na konci. A protože začínáme takto ctnostně, s tímto pochopením, jde to pak později, když reflektujeme stejnou skutečnost, mnohem snáz. Tento pohled na život je rozhodně nový a přizpůsobit se mu vyžaduje nějaký čas. Ale ve skutečnosti na tom není nic těžkého.
A protože je dharma ctnostná, hluboká a jednoduchá na začátku a později je pochopení dukkha snazší reflektovat a pohled udržet, je to pak i na konci, když praktikujete, meditujete a používáte tento pohled, stejně jednoduché jako na začátku."