Aktualizováno: 5. 4. 2020
For english scroll down
Můj příběh s Nalou začal v prosinci 2019, když jsme se s kamarádkou vybrali na vánoční trh v čajovně v Karlíně. 2 týdny předtím jsem se vrátila ze své první cesty do Nepálu, byla jsem pořád ve stádiu zamilovanosti a vyhledávala jsem každej malej kontakt a vzpomínku na tu nádhernou zemi. Strávila jsem v Nepálu víc než 3 týdny, byla jsem na treku do základního tábora Annapurny, stihla jsem pár dní v Kathmandu, Pokhaře i na jihu. Už ve chvíli, když jsme se odpíchli s letadlem na ranveji v Kathmandu a vyrazili na cestu zpět do Evropy jsem věděla, že se sem brzy vrátím...ale netušila jsem jak moc brzo to bude😀.
Na trhu jsem u stánku Nala potkala Jitku a moc se mi zalíbil jejich tibetskej kalendář, kterej jsem si koupila. Věděla jsem, že moje příští návštěva Nepálu bude osobnější, chtěla jsem hlavně zažít atmosféru místní komunity, buddhismu a strávit nějakej čas s místníma dětma, takže jsem se podívala na stránky Nadačního fondu Nala a zjistila jsem si informace o klášterech, které podporují. Řekla jsem si, že jestli mám tohle dobrodružství podniknout tak to musí být co nejdřív, měla jsem totiž delší pracovní pauzu a věděla jsem, že šance se možná nebude opakovat. Napsala jsem do Naly a s Vlastou jsme se domluvily na schůzce první týden v lednu. Když jsem přišla do jejich kanceláře na Podbabě, hned jsem si připadala jako doma. Interiér plnej vzpomínek na místa, která jsem navštívila, nádherné fotografie dětí a mnichů, ale hlavně milí, otevření lidi. Trochu jsem se bála, že si budou myslet, že jsem šílená, že chci vyrazit už v lednu, ale Vlasta byla strašně příjemná a nakonec to byl hřejivej rozhovor o všem možným od života přes klášter až po budhismus.
Dala mi informace a potkala jsem se s Ivanou, která mi pak dávala detailnější informace a domluvila se s mnichama v klášteře.
Do kláštera Dhagpo Sheydrub Ling v Nepálu jsem dorazila v lednu, jak jsem původně plánovala. Na letiště mě přijel vyzvednout Kunkhen, mnich se širokým úsměvem a ujistil mě, že se budu v klášteře cítit jako doma. Od prvního momentu, co jsem dorazila, mě překvapila péče a zájem všech obyvatel kláštera. Nejmenší dětičky se chtěly podívat a přivítaly mě typickým "Namaste miss". Starší kluci chtěli vědět, jak se jmenuju, jak velkou zimu máme na Slovensku a jestli u nás máme stejně tak nádherné hory jako jsou Himálaje. A úplně všichni se hlavně starali o to, aby mi nic nechybělo. Všichni mě s radostí vždy pouštěli ve frontě na jídlo, připomínali mi, že už je čas na čaj, pomáhali uklízet po jídle a po hodině. Nebo si třeba vzpomněli, že "tahle paní" bude asi potřebovat lžíci, aby mohla sníst tu kaši😃 (kluci jedli bravurně rukama :) ). Člověku by se mohlo zdát, že je to ''jen'' perfektně fungující a zaběhnutý systém, ale když si uvědomíte, že jsou jeho součástí malé děti, tak je vám hned jasné, že jde o mnohem víc - je to výchova, nastavení mysli a velká spousta empatie a srdečnosti.
První dva dny jsem se snažila rozkoukat a hned jsem si uvědomila, že dětičky mají celkem našlapaný denní program. To ve mě vyvolalo malou dušičku, protože jsem si nebyla jistá, jak a kdy jim vlastně budu moct pomoct a trochu jsem se bála, že si ''odnesu'' mnohem víc, než jsem schopna jim dát. Nakonec jsem na tohle, pro nás typické, uvažování úplně zapomněla a prostě jsem jen tak brala co den dal a neřešila, co bych měla, nebo neměla. S radostí jsem třetí den začala pomáhat s výukou, měla jsem tři třídy každý den, nejmenší děti od 4 do 8 let. Omalovánky a pastelky měly úspěch u nejmenších, s těmi většími jsme hráli hry na paměť, anglická slovíčka, nebo dělali cvičení z interaktivní knížky.
Je ohromující, že děti se už od útlého věku učí tři jazyky - nepálštinu, tibetštinu a angličtinu. Dojalo mě například, že když jsme si ve třídě s nejmenšími kreslili zrovna strom a jakmile jsem se podívala na dílo jednoho z kluků, všimla jsem si, že si místo toho psal tibetskou abecedu.
Děti jsou zvyklé na přítomnost dobrovolníků, pochopila jsem, že v létě jich tam z různých organizací jezdí docela hodně. Na začátku se trochu ostýchali, ale netrvalo příliš dlouho a už jsme si četli nebo kreslili všichni spolu v klubíčku na zemi. Třída s nejmenšími dětmi měla tehdy 20 dětí různého věku, takže bylo nemožné najít pro ně společnou aktivitu. Snažila jsem se je rozdělit do skupin a vymyslet něco jiného, ale přiznám se, že bylo docela těžké nastolit pořádek a věnovat každému stejnou pozornost. Uvědomovala jsem si, že menší a míň hlučné děti tím možná trochu trpí a rvalo mi to srdce. Děti to však brali s velkou pokorou a vůbec proti tomu nebojovali, dokonce se vždy snažili ostatním dětem pomáhat. Často se stávalo, že se hádali o stejnou pastelku a když jsem nemohla posoudit, kdo jí měl první, pozorovala jsem jak si konflikty mezi sebou vyříkávají. I když Nepálštině nerozumím, ráda jsem poslouchala jak si spolu povídají, jejich jazyk mi připadá hrozně živý a energický. Nakonec jsem se pár slovíček od dětí i naučila.
Moje druhá nejoblíbenější činnost s dětmi bylo pozorovat a hrát si s nimi na dvoře, když měly volno. Po pár dnech jsem přesně věděla, ve kterém koutě se zrovna hraje fotbal nebo vybíjená s čímkoliv, co našli zrovna ten den, nebo které dětičky trávily většinu času péčí o štěňátka a kočky za domem, nebo jsem podle křiku vystopovala, kde se zrovna honí nejmenší dětičky.
Celej klášter se probouzí před pátou ranní a začínají se scházet na schodech kláštera na ranní púdžu, která obvykle trvá něco přes hodinu. Vstávat takhle brzo a vylézt ze spacáku do zimy je oříšek, ale ranní púdžu jsem měla nejradši, hlavně kvůli atmosféře, je to nádhernej způsob přivítání slunce každý den. Budhismus mě zajímá a fascinuje, i když ho nepraktikuju každý den, ale meditace v chrámu má hloubku pro kohokoliv, kdo je jen trochu spirituálně založenej.
Po pújdže následuje snídaně, pak děti recitují tibetské texty než jim začne ranní vyučování. Po obědě mají odpolední vyučování, po kterém následuje čaj a svačinka a děti mají většinou čas si hrát. Kolem páté hodiny začíná odpolední púdža, slunce zrovna zapadalo a bylo krásné pozorovat jak si světlo hraje s chrámem. Po púdže se většinou všichni schovali, protože venku byla najednou zima, než začala večeře v 7 hodin. Po večeři si děti psaly úkoly na dvoře, ráda jsem pozorovala a poslouchala šum, nebo jsem jim pomáhala s úkoly. Večerku měli po 9 hodině.
Děti mají volno v sobotu odpoledne, kdy do kláštera proudí i spousta návštěvníků zvenčí a hraje se fotbal na hřišti nebo mají povolenou televizi. Když jsou speciální oslavy, příležitosti nebo návštěvy, tak mají ceremoniály a zažila jsem i tři dny, kdy měli celý den púdžu v gompě.
Stravovala jsem se s dětmi v jídelně, kde se samozřejmě podává spousta rýže, jídlo je jednoduché, ale chutné a jednou nám přijely uvařit ženy z Káthmándú, lepší momo jsem v životě neměla😃. Pokoje pro dobrovolníky jsou moc hezké, v koupelně teče jen studená voda, která je v zimě (byla jsem v klášteře na přelomu ledna/února) ledová, takže mi trvalo pár dni, než jsem vymyslela svůj koupelový systém a přiznám se, že na delší dobu by to byl docela oříšek. Na spaní je potřeba dobrý spacák a nějaké moderní outdoorové pomůcky, aby se člověk zahřál😃. V létě ale tyhle problémy vůbec řešit nemusíte.
Většinu času jsem zůstala v klášteře, ale párkrát jsem se vybrala na procházku na protilehlý kopec, do vesnice nebo do městečka Banepa. Jednou jsem si dala výlet do Bhaktapuru, kterej jsem si oblíbila už v prosinci. Mám ráda atmosféru místních uliček a nádherné chrámy. Právě tady jsem v prosinci potkala na schodech jednoho z chrámů místní děti a napadla mě myšlenka, že až se vrátím tak to bude právě za nimi.
Po 2 týdnech jsem si přála, abych mohla v klášteře zůstat delší dobu a moc mi po odchodu chybí radost v dětských očích, jejich hlasitý smích a celkově příjemná atmosféra celého kláštera.
Chtěla bych poděkovat celému týmu Nala v Praze a všem mnichům v klášteře za tuhle úžasnou zkušenost!
Nora Cintel
zde se můžete podívat na video z pobytu https://gopro.com/v/ZNeQ94Gn0zegw
My story with Nala began in December 2019 when we decided to go with a friend of mine to the Christmas Market in Prague, Karlin. I've just got back from my first trip to Nepal, I was still totally overwhelmed and in love with the country, looking for every single excuse to get in touch with the good vibes of Nepal. I spent there more than 3 weeks, I went hiking to the Annapurna base camp and managed to spend couple of days in Kathmandu, Pokhara and Chitwan. When the plane took off in Kathmandu and we began our journey back to Europe, I already knew I will come back to this beautiful country....I just didn't know how soon it would be😀.
I met Jitka on the Christmas market and I loved the calendar from Nala. I also knew that my next trip to Nepal will be much more personal, I wanted to experience the life of local communities, Buddhism and spend some time with the local kids. I checked the website of Nala and learned more about the monasteries they support. I realized that in case I want to make this adventure happen, I needed to act fast, I was on long term leave from my job and wasn't sure if I get a similar opportunity in the future. I contacted the team of Nala and agreed to meet in the first week of January. When I entered the Nala center in Podbaba, it immediately felt like home. The interior reminded me of many places I visited and loved, beautiful photographs of the kids and monks from the monasteries but most importantly, very kind and open minded people. I was a bit afraid to tell them I would like to travel back as soon as January, but the meeting with Vlasta went just fine and we had a very pleasant conversation about everything, starting from life, monastery and all the way to Buddhism. I received a lot of valuable information and I also met with Ivana who gave me more details and agreed the details with the monks in the monastery.
I arrived to Dhagpo Sheydrub Ling Monastery, Nepal in January 2020 as I planned. Kunkhen waited for me at the airport, a monk with happy smile and he assured me that the monastery will feel like home to me. From the very first moment I arrived I was positively surprised about the care and interest from all people in the monastery. The smallest kids wanted to check out the new, strange lady and welcomed me with typical namaste miss, the older boys were curious about my name, how cold is the weather in Slovakia and if we have beautiful mountains like the Himalayas. And all of them cared about my wellbeing. They would happily let me skip the queue in the canteen, they reminded me when it was time to go for tea, they would tidy up after my meal and our class or just thoughtfully give me a spoon when there was a meal they normally eat with hands😃. One could say that it's 'just' a perfectly organized and running system but when you realize that such young kids are part of it, there must be something more behind - it's about their upbringing, mindset and lots of empathy and kindness.
The first 2 days I was just trying to observe and realized that the kids have a very busy schedule every day. That scared me a bit to be honest since I wasn't sure how and when I will be able to help them and I was concerned that I will 'get' more than I'm able to give. But I forgot about this typical way of thinking very fast and I just enjoyed every day as it came, not worrying about what I should or shouldn't do.
I was happy to start with some classes the 3rd day after my arrival, I spent time with 3 classes every day, smallest kids from the age of 4 till 8. Coloring books and crayons were popular with the small ones, the older kids liked memory games or exercises from interactive book to practise English. It's astonishing to see that the kids learn 3 different languages from such a young age - Nepalese, Tibetan and English. Once we were drawing trees with the smallest kids and when I looked at the work of one of the boys I noticed that he was practising the Tibetan alphabet instead, it was a very sweet moment.
The kids are used to the presence of volunteers, I understood that during summer time they can have multiple volunteers in the same week. They were a little bit shy at the beginning but it didn't take long and we were all sitting on the mats in the class, reading or drawing together. There were 20 kids of different age in the class with the smallest kids so it was a kind of mission impossible to find the same activity for all of them. I tried to split them into groups and gave different actitivities for each but I have to admit it was difficult to keep them under control and dedicate the same amount of attention and time to everybody. I also realized that the smallest and most shy kids have a bit of disadvantage due to this and I was sad about it. But they are very humble and didn't really fight against this, I saw them helping each other instead. There were quite some fights about the pencils and when I couldn't decide who had it first, I was simply observing how they handled the conflicts among them. I didn't understand a word in Nepali but I loved to listen as the kids talked, it's a very lively and energetic language. At the end I learned a couple of words in Nepali from them.
My 2nd most favourite activity was to observe and play with the kids outside whenever they had some free time. After couple of days I knew exactly which group and where would play fotball or dodgeball and they would use as a ball whatever they have found that day, which kids spend most of their time caring for puppies and cats behind the building or I would just spot the smallest ones in the garden thanks to their noisy laughter and screams.
The monastery wakes up every day slightly before 5am and they start to gather at the steps for morning puja, that usually lasts a bit more than an hour. It's a bit of a challenge to wake up so early and get out of your sleeping bag to the cold outside but I liked the morning puja the most, mainly because of the atmosphere, it's also a wonderful way to greet the sun each morning. I find Buddhism fascinating and interesting and although I'm not practising it, morning prayers in the beautiful temple would resonate with anybody who is just bit of a spiritual person. The morning puja is followed by breakfast, the kids are then reading Tibetan texts before they start the morning block of school. There are more classes after lunch and they finish it with tea and snacks, after which they have a bit of time to play. 5pm is the time for afternoon puja, during which sun was setting and it was nice to see how the light plays inside the temple. Most of people went hiding after puja because it got suddenly really cold and we met again for dinner at 7pm. After dinner the kids were working on their homework outside, I liked to watch them and listened or I helped them with their homework. The day was over after 9pm.
The kids have time off on Saturday afternoon when the gates of the monastery are open for visitors and they can play football or watch television. When there are special festivals, celebrations or visitors they often spend the full day with ceremonies in the temple. During my visit we had a special occasion and the monks spent 3 days in puja.
I was eating with the kids in the canteen where they serve a lot of rice, of course, the food is simple but tasty and the women from Kathmandu came to cook for the kids once, I have never had better momo in my life🙂.
The rooms for the volunteers are very nice, only cold water is running in the bathroom which is ice cold in winter (I was there in Jan/Feb) so it took me couple of days to figure out my ritual and I have to admit, it would be much harder if I stayed a long period of time. You might need a good quality sleeping bag for this part of the year and some other outdoor tools to protect you from cold. You don't need to worry about any of these in summer, of course.
I spent most of my time in the monastery but went for couple of walks on the other side of the hill, to the village or to the near town called Banepa. Once I took a bus to Bhaktapur, the town I visited in December and really enjoyed wandering around the streets and the amazing temples. It was there in December that I met a group of school kids and I actually got the initial idea to come back and spend some time with them.
After 2 weeks I really wished I could stay much longer and I still miss the pure joy in the eyes of the kids, their laughter and the charming atmosphere in the monastery overall.
I would like to thank the team of Nala in Prague and all the monks in the monastery for this wonderful experience !
here you can check the video from the stay https://gopro.com/v/ZNeQ94Gn0zegw