• .

Bernieho nepálský deníček

Úvodní poznámka

Tento text původně nevznikal jako něco, co by měl číst kdokoliv jiný než ti, kdo si ho vyžádali a kdykoliv jindy než ve chvíli, kdy byl pro nás úplně bezprostředně aktuální. Když jsem si první večer v Hasantar-gumbě sedl na schůdek u kuchyňského dvorku, abych byl v dosahu zdejší skromné, z blízké kanceláře jen pár metrů vyzařující wi-fi, dopnul se až ke krku proti se soumrakem stále víc dotírajícím nepálským komárům a otevřel služební notebook k prvnímu kontaktu s domácí, pražskou Nalou, byl jsem zaskočený překvapením, které mi milé kolegyně z nadace na dálku připravily. Úkol psát „deníček“ – našel jsem ho virtuálně „připravený“ a hezky nadepsaný s vlastním jménem! – se nakonec ukázal být dobrým nápadem, asi lepším, než sepisovat nějaké zpětně promýšlené, vybroušené - a proto stylizované - zprávy. V tamních podmínkách takové zadání bylo navíc možné vyřešit jen naprostou spontaneitou – psal jsem podle přání všechno, co jsem momentálně prožíval a co bylo právě v tu chvíli důležité, psal jsem neuspořádaně, v onom „spontánním proudu vědomí“, někdy unaveného, někdy vzrušeného… Oporou mi bylo porozumění a někdy až nadmíru pozitivní povzbuzování těch několika čtenářek, o kterých jsem věděl, že se o jejich přátelství a podporu můžu spolehlivě opřít. A že je to navíc opravdu zajímá.

Původní čtenáři se rozhodli „poslat tento text dál“. Sám rozumím tomu, že zcela volný, bezprostřední a přátelský rozhovor o věcech, které mají smysl a cenu z nich může ukázat ještě něco jiného – a někdy snad i něco víc – než vždy nějak, byť třeba podvědomě, stylizované vyprávění pro publikum. „Deníček“ jsem proto opravil nebo doplnil jen tak, aby některá místa, která počítala se samozřejmou znalostí kontextu u původních „adresátů“ byla srozumitelná i případným čtenářům pozdějším.


Na letišti

„Nepálský deníček“


„Milý deníčku!“ … právě jsem tě objevil a budu to muset rozdýchat… zvládnul jsem dneska ty opice pod Swajambhunátem, tak snad zvládnu i tebe… Velká púdža v Manang-gompě přitahovala asi opravdu všechny cítící bytosti, ty viditelné a jednodušší pak vábily hlavně spousty jídla, které ji doprovázejí (a přepadávají přes její okraj) – takže místní mimořádně drzé opice se sbíhaly a zkoušely všechny své triky… Ta fotka s Ani Dečhen, kterou jste už publikovali (proč na všech fotkách vypadám pořád tak tlustě?? Vždyť už přece nejsem!!)


"Ta fotka s Ani Dečhen"

byla pořízená minutu předtím, než ji tlupa těch agresivních nešťastných bytostí připravila o zmrzlinu... Takže po včerejším závěru púdži, když všechna mnišská děvčata a dámy se musela (a musely) na chvíli společně vzdálit, hlídal jsem na nádvoří hromadu nafasovaného cchogu s velkým bambusovým „trámem“ v ruce (součást lešení ze zdejší stavby). Tím jsem převzal iniciativu a ovládl pole, naježené opice mě pozorovaly z plotu a větví a ani jedna si netroufla :D … Starší mnišku, která se na to dívala starostlivě, jsem uklidňoval, že jde o „zbraň soucítění“ (oni jinak někteří zdejší na ně berou taky prak) .

.. A nebylo ji ani potřeba použít. Tak – to je tedy, milý deníčku, zatím můj největší pedagogický úspěch :D … a teď trochu vážněji: první tři dny byla púdža – pro mě nádherný zážitek, ale znamená to celé dny obřadu a manter.

Dnes je neděle, všichni (resp. všechny) odpočívají, zítra je čeká ještě další púdža v Šarminubu, Karmapovy narozeniny.. na dnešek odpoledne/večer jsme byli domluveni s Ani Dečhen, že konečně bude čas na rozhovor, ukážu jí a předám vše, co jsem přivezl a domluvíme konkrétní formát… Ale teď tu ještě není a od mladších mnišek dostávám trochu matoucí zprávy. Tak snad, … každopádně počítám se „startem“ v úterý – mám už hezký kontakt s několika mladšími, jedna ochotně souhlasila, že mi pomůže jako „asistentka“ s malými… Mladým dámám jsem už ukázal flétničku a barvy, tak snad začínají být zvědavé. Teď ještě tu Ani Dečhen… tolik zcela bezprostředně, neděle odpoledne 5.5., sedíc na nádvoří v Hasantaru, protože na pokoji v „guesthousu“ wifi nejde :D … končím, malá mniščata mě začala tahat za zbytkové vlasy (ocásek má úspěch)



5.5.2019

...tak, konečně zamířily do postýlek. Teď teprve plně chápu to anglické slovo „kůzlata“ – tohle jsou opravdu taková horská kůzlata … teď ještě jenom: za ten váš titul, „spisovatel“, vážně dík :D – někteří lidé si myslí, že jsem jen ukecaný – ale je pravda, že „schopnost vyjadřování“ je na mně možná tak to nejlepší – rozhodně mě to celý život živilo… Takže jestli vás to pořád baví, rád ještě něco přidám.. Tady je už tma (časový posun Nepál-ČR, pozn. BH), přede mnou dole se třpytí a v dálce trochu mihotají světélka Káthmándů … opravdu, odsud to vypadá pořád ještě jako „světélka“, žádné to masívní, kompaktní přesvícení „civilizovaných“ velkoměst. Jen jako jiskřičky: bílá, oranžová, zelená… Tohle pořád ještě připomíná hvězdičky… Zvláštní dojem: za dne mi připadá ten pohled na zdejší rozrůstající se urbanistickou katastrofu opravdu tragický, ale tenhle je… pořád ještě nějak hezký. A hlavně: mám přímo před sebou Swajambhú… to jenom abyste věděli, čeho jsem taky schopen, když mám publikum :D … ale nebojte, vím, že takovéhle věci sami znáte a rozhodně si o tomhle ode mě číst nechcete 😊. Ale něco přínosného přece přidám! Udělal jsem objev: každý, kdo by měl potíž s tím, představit si (v meditační přípravě, B.H.), že všechny ty bytosti kolem něj byly někdy – v té nezměrné, nám všem společné minulosti – jeho matkami… tak každý takový by se měl posadit ke slavnostní, „kmenové“ púdže mezi manangské dámy. Já to tak udělal – a pak dělal po tři dny – a to, co je jinak cvičnou imaginací, kterou člověk musí někdy dost namáhavě vytvářet, to tu bylo najednou a naráz, samo od sebe… a do vědomí se to prosazovalo s roztomilou neodbytností. Každá z těch dam, tetiček, babiček kolem mě… mě pro tu chvíli asi nejspíš adoptovala. Všechno, s čím jsem si jen náznakem nevěděl (nebo i věděl) rady – od podložky na sezení, kartonu, polštáře, optimální „zapasování se“ mezi ostatní – všechno to na mně okamžitě a s náležitým vlídným pobavením vykonávaly všechny páry rukou, které mě měly na dosah. Doslova: od úpravy zevnějšku (límec, podolek, rukávy…), nejrozumnějšího a momentálně nejpraktičtějšího umístnění osobních věcí (co kam položit, a jak všelijak důmyslně lze zavázat tašku!)… až po hlavní starost: abych měl pořád d o s t – čehokoliv – máslového čaje, sušenek navíc (jako by nestačilo, co člověk sní v rámci obřadního „přijímání“ na púdže), pořád jsem dostával bonbóny, ochutnal několikeré domácí čili ( radost z toho, že mi chutná, následně stejně tak upřímné veselí z následků a okamžitá péče – hned jsem dostal ubrousky na pocení…), několikerou (domácí?) campu… a hlavní starostí všech těch přestarostlivých déví bylo: „jez,jez…JEZ!“ Dokonce – a to už jsem opravdu chvíli nevěděl, jak to morálně řešit – mi jedna babička, co seděla za mnou a asi si mě na tu chvíli zvlášť oblíbila, vnutila v rámci rituálního „dávání“ sto rupií navíc… přijal jsem a předám potřebnějším (jeden muž, dost inteligentní, který mi v přestávce vyprávěl „krátkou historii kmene“ v posledních padesáti letech, mi se zasvěceným úsměvem řekl, že „stát je chudý, ale oni, Manangové, bohatí..“). Tak tohle všechno dohromady a s takovou intenzitou zažívá člověk opravdu jen u maminky 😊 … Prostě, manangské dámy jsou skvělé a když všechno skončilo, rozloučily se se mnou se stejnou lehkostí a samozřejmostí, s jakou mě předtím přijaly.

p.s. Setkání s Ani Dečhen – a s Ani Olma (asi to jméno komolím, zdá se mi, že je tu zodpovědná za výuku) proběhlo a myslím, že jsme se sblížili a porozuměli si. Zítra jedeme na púdžu do Šarminubu a v úterý začneme 😊. Papír na kreslení shánět nemusím, prý mi ho dají, takže prima. Papír od Ivanky (potvrzující listina o projektu a jeho plnění, vydaná nadací Nala, pozn.BH) – myslím, že udělal dojem – obrázky i flétničky se jim líbily, veškerá pomoc přislíbena. Tak zítra Šarminub a v úterý konečně – start!

p.p.s.s. …a ještě něco osobního nakonec: všichni mi tu začínají říkat mým starým tibetským jménem, které jsem kdysi dávno dostal při „přijetí útočiště“. Na tu všudypřítomnou a vždy první otázku (kterou tu umí z angličtiny úplně každý: „What-is-your-name?“) jim dávám vybrat, jestli „civil“ nebo „dharma name“. Nikdo se nerozmýšlí – a všichni jsou rádi, že mám nějaké opravdové jméno. Už mě tak oslovují, volají – učím se na něj slyšet a jsem z toho takový zvláštně dojatý. Tak abyste taky věděli – tady se doopravdy jmenuju Karma Yonten 😊… .

(tak co, jsem spisovatel nebo jen ukecaný?) A vůbec, dobrou noc, „deníčku“.


7.5.2019

Milý deníčku a vůbec všichni, kteří jste zvědaví… Konečně první pracovní den, konečně první zkušenosti! 😊 A předesílám: je to vlastně lepší… ne, v jistém smyslu je to daleko lepší, než jsem čekal! Pokusím se vydržet psát a když vydržíte vy číst, uvidíte (teď to jde dobře, za mnou právě mladé mnišské dámy z nejvyšších ročníků nacvičují umění tradiční disputace, jen tlumené hlasy a občasné vyzývající tlesknutí… Jsou to dámy, takže své otázky a argumenty nekřičí. Kolem je tedy docela klid – jak už víte, s wifi to není tak jednoduché, heslo se mění nějak obden a funguje jen v okolí zdejší kuchyně, nikam dovnitř se zavřít nemůžu…) Nejprve: o včerejší púdže v Šarminubu máte určitě své zprávy, na mě kromě ní udělal dojem celý tamní architektonický projekt – to spojení moderního prostorného řešení se stylem a symbolikou prapůvodní nepálské nevárské architektury je neuvěřitelně šťastné a silné… ale teď už k dnešku. V rámci dopoledne jsem dostal k dispozici hodiny pro dobrovolníky – no samozřejmě, škola má svůj rozvrh a klobouk dolů… pevné jádro rozvrhu jsou každý den tři jazyky – tak různé! že každý z nich má svoje vlastní písmo – všichni se tu každodenně učí tibetštinu, nepálštinu, angličtinu… tak v tomhle je můžou všichni naši žáci a středoškolští studenti jen zdálky obdivovat. … Ani Dečhen usoudila – jak se ukázalo, velmi moudře – že s flétnami a „hudební výchovou“ bude lepší začít u starších. Ale ještě ráno jsem vlastně pořádně nevěděl, do jaké třídy mě to vede… Přípravu jsem si udělal krok po kroku, napsal, chybějící anglická slovíčka dohledal nebo ověřil – připraven na vše, metodickým postupem třeba i na ty nejmenší (měl jsem trochu malou dušičku, včera večer tu proběhla ještě domácí dortová „dooslava“ Karmapových narozenin, ke které kolega Michael (zde skoro zdomácnělý Rakušan, o kterém asi víte) připravil s těmi malými něco jako bollywoodskou taneční šou – bylo to veselé, vlastně skvělé, ale v tu chvíli jsem si neuměl představit, jak takhle rozjívené děti budou pak schopně vnímat něco takového a tak jiného, co jsem přivezl já… Prostě obvyklé pochybnosti, nakonec překonané dobrými přáními před spaním… Ráno jsem se cítil – NEPOPSATELNĚ – jako když jsem kdysi jako waldorfský učitel zahajoval své první 1.září – svůj první školní den… Tohle bylo pro mě osobně dost silné a dojemné: prostě zase budu učitel, je to jako tenkrát, kdysi – ale tentokrát zkušenější a navíc tam, kde jsem si to opravdu dlouho přál…

Měl jsem dvě hodiny se dvěma skupinami studentek… a budu vás unavovat samými superlativy. A kéž bych vás mohl přesvědčit, jak opravdový ten pocit byl a je! Protože superlativy, které jen slyšíme, obvykle zní jako nadsázka a klišé… Zkusím to.

Mladé dámy – budu tak o nich mluvit a není to ironie, když si uvědomíte, co všechno a jakým způsobem zvládají, a pak jako učitel od katedry vidíte tu vnímavou ušlechtilost (superlativ, ale zcela na místě! – tohle je rys, který se nevylučuje s případnou prostotou v jiných věcech) v tolika projevech - v pohybech, pozornosti, snaze… A hlavně: v první skupině bylo té nejmladší 14 a nejstarší asi 20 let (přesně to mám poznamená i se jmény a původem – to je nesmírně zajímavé, například dvě jsou tu z kmene Šarpů ze Solo Khumbu – ale teď bych musel běžet pro ten sešit na pokoj – a to byla ztráta času a „nitě“). Jako učitel jsem vykal 14ti letým i u nás a evidentně si to zasloužili o něco míň… Tak proto ty „mladé dámy“.

Myslím, že si úctu zaslouží doopravdy. S oběma skupinami jsme se dostali k začátku metodiky hry na pentatonickou flétnu. Byly nejen zaujaté na začátku, ale celou dobu velmi pozorné – měl jsem na úvod připravených pár „klíčových vět“ o tom, jak rozeznít nástroj znamená „vdechnou mu život“ a s tím související „osobní vyznání“ o zkušenosti spojení dechu, života a srdce (něco takového pro mě opravdu „ústředního“ a „od srdce“) – a když jsem pak viděl jejich úsměvy, přes všechnu tu angličtinu, tu moji i tu jejich (ale opravdu pečlivě jsem si to připravil! 😊), tak plné úplně samozřejmého porozumění a účasti a zároveň tak uvolněné… uvědomil jsem si, že tohle se mi v Evropě nikdy a nikde, ani na žádné waldorfské škole nestalo.. Ony prostě opravdu plně ch á p a l y o čem to mluvím… Tady pro mě trochu váznou možnosti „podělit se s veřejností“, jde o hodně intenzivní a v duchovním smyslu intimní moment… Skutečně pocítit vnitřní dosah takového zážitku bezprostředního a přirozeného porozumění je mimo přímou zkušenost nepřenosné… Vše pak dělaly ochotně a zaujatě – i když jsem se jim na začátku omluvil, že metodický postup je pro menší děti, ale že není hloupý a jeho smysl je platný pro každý věk – braly vše zcela samozřejmě. Dojem z flétny byl zcela bezprostřední a překvapilo mě, jakou z ní měly radost – takovou „dětsky prostou a přitom důstojně moudrou“… vidíte, už jsem v tom, tohle se samozřejmě musí číst jako strašná, otřepaná romantická banalita – a přitom to b y l o, bylo to krásné a nejde to napsat jinak, když to chceme vyslovit doopravdy a úplně. Nebo to já teď – pro všechen ten čerstvý, bezprostřední dojem – neumím.



…tak doteď jsem nevěděl, že existuje ( nebo „existují“? ) také „ti-momo“, jsou to takové větší, neplněné knedlíčky ( na rozdíl od těch známých „momo“ bez „ti-„), zatočené trochu jako naše velikonoční jidášky. Přichucovat si to můžete pak samozřejmě čím chcete, tady chtějí všichni a za všech okolností čili – a tak to taky bylo k večeři a bylo to dobré. I ta „dálovitá“ čočková polévka byla dnes nějak zvlášť dobrá…




ale zpět k výpovědi: Jestli to mé dnešní nadšení jakkoliv „přežvykujete“ nebo vám přijde prostě jen trochu přitažené za vlasy – berte to prosím pouze jako upřímné sdílení dojmu, který pro mě j e opravdový. Už dlouho jsem nebyl učitelem a dnes jsem v těch výrazech a kontaktech plných porozumění potkal všechno to, co jsem na té práci miloval. Navíc tak čistě, prostě a doopravdy, jak jsem to vlastně ani tady nečekal. Jsou to chvíle, při pohledu zvenčí někdy možná jen okamžiky, ale právě takové okamžiky rozhodují a tvoří v celém čase světelnou stopu, která nás potom vede dál. ..A nemyslete si, že jsem „padlý na hlavu“ a ztrácím „kontakt s realitou“: vím dobře, že první „dojatá extáze“ přejde a že se objeví další stránky skutečnosti – ale je to právě ta světelná stopa, která v tom všem dalším dává směr: co se objeví poprvé, je vždy zvláštním způsobem důležité. Je to jako zpráva, kterou pro nás ten/ta/to, co potkáváme, má. A já si budu dnešní setkání pamatovat, ať se dál objeví nebo přijdou jakékoliv další dojmy. …na zítřejší pokračování se zatím těšíme všichni. Když jsem jim na závěr hodiny ukazoval, co a jak jde na tu prostinkou pentatonickou flétnu zahrát… hm, ono se o tom opravdu nedá moc mluvit – umíte si představit čisté a tiše zaujaté nadšení, jaké mají obvykle děti, ale spojené přitom s takovým zralým vnitřním klidem? Myslím, že na těch mladých dámách je asi také opravdu znát samotná „mnišská výchova“ a kultivační dosah Dharmy.

…Ale abyste věděli, že opravdu jen netřeštím unesen sentimentalitou a vlastními projekcemi – napíšu vám i o dnešním odpoledni :D … Tak tedy pozor, změna: Ani Dečhen nás s akvarelovým malováním nasměrovala na odpoledne – a rovnou do zdejšího otevřeného „lufthausu“ u kuchyně na terase ( ten, co tu slouží jako jídelna a venkovní učebna i herna, přístřešek s otevřeným výhledem do údolí a na vzdálené město). Jako chápavý a maximálně vstřícný muž, navíc galantně submisivní vůči každé ženě, vůči které lze jen trochu oprávněně cítit úctu a respekt, jsem její přání bez dalšího přemýšlení automaticky akceptoval. A ouha – ukázalo se, že tu budou úplně všichni naráz… Nakonec nebyly moc platné ani tři vybrané pomocnice: rychle jsme se přesvědčili, že takhle to nepůjde. Tady, v takovém počtu a v otevřeném prostoru, se to opravdu dělat nedá. Je to za všech okolností technicky náročné – a nebudu vám vypisovat, co všechno se nám dělo, papíry v teplém větru uschly dřív, než jsme stačili začít klást barvy, v tak velkém počtu nebyl možný potřebný pracovní kontakt a vedení a obdivuju všechny zúčastněné, že se přesto vydržely tak dlouho snažit… Prostě zkušenost. A musím přiznat, že když jsem potom Ani Dečhen otevřeně řekl svůj dojem i to, co by podle mě bylo potřeba, bez problémů souhlasila s mými návrhy a změnou formátu: příště budeme malovat ve třídách a po menších skupinách. Prostě jsem se dnes naučil být i trochu asertivní 😊 . Náladu to ani v nejmenším nepoškodilo, ani u mě, ani u zdejších… co se nepovedlo, to zítra proměníme a opravíme! Takže „milý deníčku“, dnes to byl opravdu velký „výlev“. Ale my oba víme, že bylo co vylévat, takže ať je vše a vždy upřímné, opravdové – protože pak to bude skutečně pro dobro všech bytostí! A navrch ještě dobrou noc…


8.5.2019

Dnes trochu zběžně, protože celé je to opravdu docela frmol. Když chcete udělat maximum, využít situaci, „přečíst“ ji a poctivě vyhodnotit jak dál – vyžaduje to každodenní rekapitulaci a přípravy. A ty vlastně zaberou víc času než vlastní „akce“, tj. přímé učení. Samozřejmě, že toho připravíte minimálně dvakrát tolik, než se pak ten den podaří stihnout – a to myslím, že máme v hodinách nasazení, tempo a „švih“, žádné ztrácení nebo sebemenší maření času, rozplizávání… Ale to celé nevadí, naopak, tak je to nejlepší, protože potom si mnohem lépe uvědomíte odkud, kam a proč jdete – a s takovým zázemím můžete pružně reagovat na měnící se podmínky a potřeby. Hodně dobře se připravit, mít vše promyšlené a být zároveň maximálně otevřený – to jsou vlastně všeobecná pravidla pro veškerý vědomý život ve světě, že? – a tady je to i aktuálně naléhavá, bezprostřední a konkrétní nezbytnost, aby se situace využila co nejlépe.

…No, takže tak nejpozději v šest hodin ráno vstát (ano, přiznávám, v posledních dvou dnech jsem takový lenoch, přitom sedmileté děti mi pod okny začínají recitovat v pět, jakmile dozní gong volající na jitřní púdžu) a pak tři hodiny soustředěného přemítání, plánování, prověřování a hledání těch nejlepších anglických výrazů a vyjádření .. to celé s malou vsuvkou snídaně (dnes jsem si užil campy s jen mírňounce slaným máslovým čajem. Tohle si v á ž n ě užívám – od svých 16ti let jsem o tom četl ve všech cestopisech do Tibetu - a pak v mém milovaném „Mipamovi, lamovi s paterou moudrostí“ (slavný „první tibetský román“ od Lamy Yongdana a A. David-Neelové, pozn. BH), ta opakovaně zmiňovaná „campa se slaným máslovým čajem“ byla pro mě něco jako mýtus, pokrm bájné a nedosažitelné země… a teď to tu dlabu docela obyčejně a utilitárně, protože je to ta nejlepší snídaně. Opravdu je! .. Taky vám to tak chutná, když ten pražený rozemletý ječmen z čaje jako první natáhne do sebe právě to máslo.. a celé je to voňavé, hodně prosté a přitom dobré ( aha, zvoní k večeři. Takže pokračování potom :D )

Po jídle (dnes zase mňam – tak zajímavě a chytře okořeněné okurkovo-salátové „něco“ jsem snad ještě nejedl), takže zpět k věci: od desíti do půl dvanácté – tři čtvrtě – dvě intenzivní hodiny se dvěma skupinami – intenzivní být musí, času je málo, nejlepší by bylo mít ho dvakrát tolik – ale asi to pomáhá v přirozené stimulaci a udržení jejich pozornosti, v tom všem ostatním jim náš program musí připadat jako příjemné osvěžení.. Pak oběd, po obědě pauza do půl druhé (dnes) nebo dvou – a potom hodina, hodina a půl na malování. No a celé je to naplňující, je to krásné, a když se snažíte dělat to co nejlépe, pak je toho dost 😊 .

A ani dnes nezklamaly 😊 – vnímáme se čím dál víc, úsměvů přibývá. Musím vzpomínat na to, jak nejvíc fajn mi bylo se všemi těmi dospívajícími i tehdy na Dědině (ZŠ Praha 6 Dědina, waldorfské třídy, pozn. BH), už tam kouzelně působilo, když jim člověk dokázal projevit přiměřený respekt a určitou lidskou úctu ( a nedívat se na ně jen jako na „puberťáky“, jak měly ve zvyku některé kolegyně). Ne, srovnávat to s tím tady nechci, mnišské slečny a mladé dámy jsou proti našim puberťákům minimálně poloviční andělé a vztah k učiteli je tu nesen něčím hodně jiným… Se skupinkou těch starších jsme dnes po hodině byli celí zjihlí, děkovali jsme si navzájem a slečny v rouchách by mi nejradši nosily věci (flétničky, barvy, papíry…) snad až na pokoj, tak se spoustou úsměvů a vzájemných úklon je přesvědčuji, to že ne, to se nesluší, jsem muž a tohle opravdu zvládnu, pomáhat mám já jim ( ze začátku se taky cukaly, když jsem chtěl pomáhat s těmi nejtěžšími věcmi po púdžách první dny, nechtěly to dát z ruky, musel jsem je velmi neodbytně p r o s i t – pak byly tak rozpačité, že mi to předaly 😊 …) … A myslíte, že jsme dnes odpoledne malovali? Ne. Ani Dečhen odjela do města a dámy z nejvyššího ročníku (které během dopoledne nemám, jsou už všechny přes dvacet, původně jsem si myslel, že to jsou učitelky – tak ne, studentky, jen vůči mladším fungují jako „vedoucí“ nebo „starší rádkyně“) se zorganizovaly, že chtějí taky hrát na flétnu (jedna z nich je ta moje dřív předpokládaná „asistentka“). Provedl jsem je vším, co jsme dělali dopoledne s mladšími – a mám je na fotkách (snad je zase nějak dostanu na fb). Nakonec jsem je zatáhl trochu i do kreslení forem a zmeškali jsme odpolední svačinu :D .

Ani Dečhen jsem pak potkal pod klášterem, když jsem si šel „provětrat hlavu“ – přijížděla na motorce řízené zavalitým drsoňem v přilbě a černé budě s nápisem „Manang-trust“. U brány jsme se sešli a představila nás. Ten motorkář byl její otec.

p.s. uprostřed všech těch příprav, které tu jsou (a zůstanou) tak nutné, mám zase jeden svůj učitelsko-mystický zážitek… mám najednou pocit, že naprosto jasně vím a úplně zřetelně vidím, co z člověka dělá opravdového učitele, takového, kterého žáci můžou skutečně vnímat: musí mít opravdový a upřímný pocit, že jim chce něco říct, něco, co mu skutečně leží na srdci, něco o světě, na čem záleží… teprve když se chce takhle rozdělit sami o sebe, o svou nejnesobečtější touhu, účast a zájem, teprve pak „máte co říct“ – a může to být třeba jen pár slov, jen pár opravdu důležitých a přitom zároveň drobných věcí – ale to stačí. Protože je to přece tak, vždy, všude a od přirozenosti: pozornost zasluhuje jen ten, kdo má co říct. … Rozumějme si dobře: to neznamená „osvěcovat nevědomé“ nebo přinášet zjevení. Znamená to chtít se rozdělit – o to ve skutečnosti nejlepší, co máte. A může to být třeba jen vaše vlastní vnímavost a úcta. … Ne, nebojte se, nejsem domýšlivý- a nemyslím si, že jsem reprezentací toho ideálu 😊 … ale cítím, že se tady, uprostřed toho zdejšího setkávání dotýkám lemu tohohle tajemství, že cítím, jak je opravdové a živé a i když z něj mám malinkou trošičku – tak mě to hodně „bere“. … Tak dobrou noc, tady kolem už je tma jako v pytli.


9.5.2019

Pár slov z dnešního dne: … hm, tak teď vím, jak se cítí ti VIP pánové a dámy z našich „veřejnoprávních médií“, co se jim říká „zahraniční zpravodajové“ :D … Jsem zrovna na jeden měsíc něco takového, že, „deníčku“? Řekněte ano, protože mně to udělá dobře! Ten pocit významu, ba důležitosti :D …

Tak jsem si uvědomil – a to až do morku kostí – že bych chtěl na obě ty „mé“ skupiny (ony jsou to vlastně dvě „třídy“, poslední ročník základní školy a první ročník střední – už jsem se zorientoval!) minimálně dvakrát tolik času, než kolik mi jich může zdejší rozvrh poskytnout. Snažím se s časem maximálně hospodařit, ráno vždy co nejlépe „přečíst“ zkušenost z předchozího dne, proškrtat zbytečná slova a opakování ve scénáři, ze prožitých reakcí a účinků „vyloupnout“ to nejpodstatnější, „vyhmátnout“ to nejsmysluplnější a nejpřínosnější ve zdejší situaci… Jde to a je to skvělý zážitek i zkušenost, takové postupné vybavování a odhalování toho, co tady d o o p r a v d y jde udělat.. Ale vyžaduje to stálou, souvislou pozornost. Což je samozřejmě taky skvělé, leč stojí to energii… Prostě vám chci říct, že tohle je setsakra práce a žádný výlet! 😊 … Ta časová tíseň vyžaduje nasazení, cenná je každá – minuta? – ne, to už je časový úsek, kam se toho musí vejít víc – tak vteřina? – a taky někdy musím popadnout dech ( „..ach, proč se ty krabičky s flétnami tak p o m a l u otevírají?“..“mé milé dámy, opravdu potřebujete skoro minutu na to, abyste všechny podepsaly svůj výkres?“ ..pocity.. atd., atp…) Ale kromě tohohle mého dnešního pocitu uhoněnosti ( „stihnout víc! VÍC!!“), třetí den potvrzuji: práce sama je skvělá, mladé dámy jsou vcelku vším daleko zaujatější, než žáci na waldorfské škole, když se přitom setkávají se stejnou látkou a materiálem. Kromě vybraných hláskově-pohybových cvičení (snad skoro ze všech by byly naprosto úžasné eurytmistky, mohly by po krátkém čase tohle ve wald. Škole učit 😊 ) a hudební výchovy – flétny a rytmiky – jsme se zakousli do kresby forem. Nejdřív, když jsem viděl, jak skvělé jsou to kaligrafky v tibetském písmu, říkal jsem si, že je v tomhle směru ani nemám co učit.. Ale ukázalo se, že právě naopak, on ten grafický pohyb psaní a jeho následná elegance je něco jiného než orientace v ucelené, v sobě zákonitě uspořádané, rytmizované a propojené formě, kterou je třeba pojmout, pochopit a reprodukovat… I ty nejstarší, co si mě „vyžádaly“ včera odpoledne, byly zcela zaujaté a pak pohlcené „výzvou“, zkusit samostatně aktivně nakreslit něco, co jinak tak dobře znají a co mají všude kolem sebe: „uzel života“, ten nejslavnější ze slavných „šťastných symbolů“ (v podobě plynulé křivky, ne v té známější podobě formy převedené do přímek). Měly co dělat, aby to daly vůbec dohromady – a to jsem si myslel, že tímhle začnu v té své „šesté třídě základky“ … Ale připomínám, tím je nechci ani v nejmenším „shazovat“, jsou skvělé v tolika jiných ohledech, v přístupu… A dnes odpoledne se „moje šesťačky“ svorně rozhodly, že se mnou chtějí ještě malovat – z toho jsou ty dnešní fotky -vvzali jsme to voskovkami, ukazuje se, že v těchhle podmínkách je to na začátek lepší – a myslím, že se to h o d n ě povedlo – no, snad trochu vidíte sami – nálada byla skvělá a vůbec jim nevadí přetahovat 😊 … (když na to mají čas)… Na pořádné akvarelové malování nám zoufale chybí podložky! Doufal jsem, že tu něco takového bude – alespoň nějaké igelitové prostírání – ale nějak není. Podniknu v neděli výpravu do města a pokusím se něco opatřit. Ono bohatě stačí 10, 12 kousků … Nojo, teď už vím, jak to tu vypadá – a jak bych se příště vybavil! Třeba – nemají tu nástěnky. Ale jednoduchými přichytávátky by se daly lepit obrázky po stěně.


A ještě vám řeknu, že až teď vypnu počítač, stanu se poprvé v životě… „etnobotanickým výzkumníkem“! Antropolog/religionista, ten je ve mně pořád a pozoruje všechno, co se děje, ale tohle bude debut. … Po odpoledním malování si ty nejmenší hrály na terase – zaujalo mě, že nosily trsy jakési trávy nebo rostlinek, dělaly z toho svazky a používaly to – no, jako „hakysák“ … ta bylina tu roste asi jako kopřivy – a naprosto fantasticky voní. Pak nám ( tj. mně a jednomu mladému franko-německému dobrovolníkovi, co tu taky je) začaly s tím posuňky ukazovat něco jako mytí – a jeden místní, co sem chodí a pomáhá (něco jako údržbář?) to potom jako „kontrolní informátor“ potvrdil. Ta bylina se používá na mytí, a navíc má prý hojivé účinky po hmyzím kousnutí – takže tradiční místní hygienická praktika! Mnišské holčičky nám ji pak natrhaly, mám ji teď v umyvadle v koupelně ( úplně celou ji neuvěřitelně provoněla) a já už se těším, že až teď vypnu tenhle přístroj, vydám se dovnitř do té koupelny (ona už je taky tma a zase koušou komáři) a uskutečním svůj první etnobotanický experiment! Takže … kdybych zítra už nenapsal … :D … tak jsem možná kulatý a příliš červený – nebo fialový – když už jsme u těch barev a forem :D … (just joking – don’t worry, budu se chovat zodpovědně 😊…) Tak, do toho!

ZÁVĚR EXPERIMENTU: Ta rostlina je prostě úžasná! Když ji na sobě „rozmydlíte“ ( bez mýdla, jen vodou, samozřejmě), rozvoní se to ještě daleko víc, všude teče zelený chlorofyl a potom – nejenom, že po ní opravdu v o n í t e, ale ono to funguje i na ta hmyzí kousnutí – do rána snad ještě líp, než „tee-tree“ … Zkusím pořídit fotku, ten stvol, co jsem měl v koupelně, ten jsem už celý oškubal…


10.5.2019

Dnešní den: dopoledne opět perfektní, v kresbě forem rychle chápou a nejenom, že se zlepšují, ono je to i pořád baví! Jsem každý den trochu lehce „naměkko“ z toho, jak obě skupiny nejvnímavěji reagují přesně na ty nejhlubší a nejvlastnější aspirace, o které tyhle metodické postupy usilují … V pohybu a řeči chápou bezprostředně, u všech eurytmických prvků a gest rozumí jakoby úplně intuitivně a samozřejmě … a to, jak dobře a s jakým přirozeným zaujetím to dělají…. Spřádám si hypotézu, že to není jen tou východní „větší fyzickou pružností a plastičností“, ale že to jejich tak samozřejmě vědomé pociťování gest má svou příčinu i v ustavičném, každodenním cvičení rituálních gest -muder při púdžách. Není divu, že jim potom uchopování hlásek a slabik gestem a pohybem jde tak samozřejmě a tak krásně. Tohle je intenzivní zvlášť u té starší skupinky, u těch mladších (to jsou ty v kroužku na fotkách) můžu už pozorovat určité rozdíly a větší konstituční diference: někomu to jde „lépe“ a srší vitalitou, pro dvě slečny je to trochu dřina (ta jedna má takovou jakoby křehčí fyzickou konstituci se „zasněným“ výrazem – je to pro ni namáhavější a potřebuje povzbuzovat. A jak už to u nás lidí bývá, že když nám něco někde trochu chybí – u ní možná ta samozřejmá a vitální „přítomnost v údech a prstech“ – tak někde jinde nám něco vyniká: má velké krásné oči .)


11.5.2019

Takže teď už je zase po snídani (mňam, campa a slaný čaj! Nenechal jsem si vnutit rýži 😊) … dnes je volný den (so a ne – žádná škola, jako u nás! Ostatní mají volno jen v sobotu), docela to po těch čtyřech dnech maximálního nasazení přijde vhod. Vypravím se na Swajambhunath a taky zkusím objevit staré nevárské buddhistické svatyně ve starém městě 😊 …

…ale teď ještě zbytek o včerejšku: zbývá dodat, že po úspěšném dopoledni (vpravujeme se do forem a barev) nám odpadlo odpolední malování ( na které jsem se už opravdu těšil „jak horák na lívanec“) … protože jakási zdejší organizace ( něco, co se nazývá názvem, ve kterém jsou slova „Hassantar, Unity, Development, Council“ .. atp.) pořádala na naší terase/refektáři/klubovně něco jako obecní shromáždění … Sešlo se množství dam v sárí a s rumělkou ve vlasech i na čele, důležití, objemní a tradičně krásní ( dlouhé pastelové košie pod kolena, vesty se stojáčky, nepálské čepice a tilaky na čelech) pánové usedli za předsednický stůl… asi místní ekonomičtí náčelníci. Působilo to jako prezentace vlasteneckého podnikatelstva, řečnilo se, tleskalo, tanečnice tančila syntézu tradičního tance a bolywoodu a nakonec se rozdávalo jakési organické hnojivo … a tak nám odpadlo to malování. Teď končím, snad dnes přežiju Káthmándů – zítřek bych rád využil k vyhledání toho spec.-výtvarného obchodu, na který mě nanavigoval Leo. Je to až v Patanu. Držte mi palce!


12.5.2019

„Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem..“ řekl jistý uličník a zakladatel evropského imperialismu Gaius Julius Caesar. Tak já dnes „přišel, VIDĚL a … přežil“ :D staré Káthmándů. Byl to den svědomitého prolézání dvorů a nádvoří jižně od Durbaru, kde bylo před tisícem a ještě více lety staré hlavní město Ličhavijů… a řada buddhistických klášterů. Ty pradávné nevárské stúpy tam dodnes stojí, kláštery někdy kolem našeho r.1600 rušili pozdější hinduističtí králové (mnichy přiměli oženit se a udělali z nich kastu „vadžráčárjů“ – z klášterů se tak postupně stala rodinami obývaná nádvoří či náměstí, „bahaly“ (často s pietně udržovanými buddhistickými svatyněmi uprostřed ). No a ty jsem dneska hledal a prolézal. Objevil jsem jsem hezký malý a funkční nevárský vadžrajánový chrám, nafotil, co se dalo – a mám dost.

Na těchhle fotografiích je pár památek starého buddhistického Káthmándů – ten třetí obrázek, by měla být malá stúpa, která tu stála už dlouho předtím, než sem ( pak jsem zjistil, že od pěti skoro do devíti) přišel Guru Rimpočhe (Padmasambhava) – je to památka z období Ličhaviů, vládli tu ve 4. – 8.stol. našeho letopočtu.



Zajímavost z dnešního rána: na svahu za klášterní zdí byly dneska ráno zpozorovány nějaké kočkovité šelmy. V noci byl prý slyšet řev a vrčení ( Ani Dečhen) – ale to jsem já (i zbylí dva přítomní Evropané) zaspal a neslyšel. Před polednem pak byly na terase zřetelně slyšet jeleni – mladé dámy mě učily, jak se rozezná řev tygra (nebo leoparda nebo co to tu je… ony říkají tygr) od toho jeleního… Takže takové náhlé safari. A to jsem byl v tom lese na špacíru! 😊



14.5.

Milý deníčku – a vy, co jste za ním schovaní – tak kteroupak chcete dneska? Tu z dopoledne – o tom, jak jsem se na hodinu zmocnil školy a zjednal pořádek (jj, žádné nepálské „účy“ mi z MÉHO času nebudou dělat chlív!! :D … p.s. neděste se, vše je OK, hned vysvětlím a popíšu 😊) – nebo tu z odpoledne, jak jsem poznal další SKVĚLOU třídu – seběhli – vlastně seběhlY se samY – a chtěly, abych je učil na flétny… To je vám balzám, zažívat tolik upřímného zájmu, tolik zaujaté a tu a tam lehce nadšené snahy a tolik úsměvů k tomu… Za těmi úsměvy bych asi i emigroval, t a k h l e se na vás v Evropě asi žádný student neusměje – jen proto, že ho učíte…

A nebo tuhle – tu jsem už vlastně začal – tu mou stále se opakující, dojímací - … Vezmu to popořádku a uvidím, kam se dostanu, než mě začnou okusovat komáři. Odpoledne tu přešla další bouřka začínajícího monzunu a všechny ty kousací potvory mají vždycky „svou chvilku“ jako předehru…

Tak tedy, abych vás dál neděsil: dnes ráno byla obzvlášť dlouhá a slavnostní púdža ( pak jsem zjistil, že od pěti skoro do devíti) … a když jsem potom na desátou přišel do „své“ třídy, moje „předskokanka“, místní paní angličtinářka (ne z kláštera, osoba zvenčí) mi s „provokativní“ sebejistotou (alespoň tak mi to připadalo :D ) OZNÁMILA, že tam „po ní přijde nepálský učitel/ka“ (byla to -ka) a já že mám prostě jít někam jinam… HAHAHA! Tak jsem ji s milým výrazem a ještě větší suverenitou oplátkou oznámil, že nemám info o jakékoliv změně. Obě vzaly zpátečku stejně rychle, jak rádobysebevědomě to zkusily. To víte že jo, to tak! Už takhle má člověk minimální prostor a podmínky – a ještě tohle! Zpacifikoval jsem tu drzost :D – a nikdo potom otevřeně nešpitnul. Jen mě ovanula ta typická „účovská“ drzost … Takže buďto mám na některé věci vyvinutý „Pavlovův reflex“ a nebo jsem objevil, že fenomén „úča a její manýry“ je, laikové prominou, „antropologická konstanta“.

Ale studentky opět skvělé, je to tak neskonalá škoda, že tu je tak málo času, ony to opravdu dělají zaujatě a evidentně rády, snad všechny. Možná je to pro některé hlavně osvěžení , ale některé jsou přitom zaujaté a nadšené tak dojemně z těch nejprostších elementů. Ze samotné flétny, z jejích tónů, z možnosti poměrně rychle zimprovizovat jednoduchou, ale už chytlavou melodii, z barev a jejich přechodů, a pak z forem – opravdu si to chvílemi užívají, mají v sobě skvělou pohyblivost, pohyblivost rukou, a já si opravdu myslím, že „vychovanou“, vypěstovanou všemi těmi mudrami při každodenních púdžách. Nádherné formy měly stále všude na freskách kolem sebe – ale jak mi samy řekly, nikdy to nezkusily, něco z toho samy napodobit, aktivně nakreslit… A tenhle prostinký krok je jako objev nového světa, a tak s opravdovým zaujetím zkouší, pohybem napodobují a pak kreslí lemniskátu (jednoduchý „uzel nekonečna“ aneb „položená osmička“) i její postupnou proměnu…



jakoby jim všechno najednou připadalo zajímavé… A jestli je něco opravdový ráj pro učitele, pak jsou to právě ty úsměvy po tomhle všem. Že si navzájem po ukončení pravidelně děkujeme, to je z jedné strany opravdu hodně srdečné a upřímné – a z druhé se z toho trošku stává veselá hra či rituál – ale úsměvy jsou opravdové a jedinečné. Pořád se snažím ten svůj intenzivní dojem nějak alespoň trošku zrelativizovat, vzpomenout si, k čemu bych to přirovnal, kdo a kdy se na mě t a k h l e usmál – ale zatím nic, nevybavuje se mi nic podobného…


16.5.

Nějak hrozitánsky pomalu se mi teď v notebooku „načítá“ (nebo jak se tomu říká) deníček… asi nějaká momentální krize místní technicky dost omezené wifi, chvílemi klikám a klikám a ono nic: točí se – přece se točí – ale jenom točí a dlouho… Tak, právě teď jsem to otevřel – a tím pádem můžu něco přidat.

Možná nejdřív: někteří v reakcích zmiňujete „videa“… no, možná bych to na tom „ajfonu“ nějak rozlouskal, jak na to, ale hlavní problém je v něčem jiném: v tom, že během „akce“, tedy „výuky“ (nebo chcete-li „hry“), která má tu svou velmi omezenou časovou dotaci ( opět: na to všechno, co jsem si představoval a připravil bych potřeboval dvakrát tolik času – a třeba taky opravdovou tabuli, na kterou se dá tvořit křídami. Ta tu není, jen ta na fixy. Fixu si musíte přinést. Nemám fixy, mám perfektní barevné křídy…) musím ve svižném tempu a v „živé interakci s kolektivem“ ustavičně organizovat, pořádat, přebírat, rozdávat a vybírat všechno to, co jsem sem přivezl, co je tak baví, ale co musím také (všechno) ustavičně nosit s sebou… Takže: je-li potřeba, aby při tvoření formy nejprve vidělY (samé holky) ideální výsledek, pak aby opět měly názorně před očima postupné kroky vytváření, protože právě to budou dělat… tak bez tabule nezbývá, než si všechno předem krásně nakreslit na papíry – ale ty ve třídě není jak upevnit (příště: izolepu s sebou!!! Nebo ty „spešl jakožvejko – lepíky“ na zeď!!! Kdybych tohle tušil, mám je doma!), takže – to prostě musíte držet! Je toho hodně, tedy mít to perfektně srovnané, není prostor, tak stále evidovat, kam co odkládáte atd. atp.

Zdejší třídy je třeba zažít, zažít v roli učitele s určitým jasným záměrem, abyste pochopili náročnost zdejšího „terénu“ pro jeho realizaci. A to neříkám nijak jednostranně kriticky, ony ty prostory mají všechny svou velmi sympatickou jednoduchost, prostotu a účelnost, není v nich vůbec nic nadbytečného a navíc jsou vymalovány dost pěknou zelenou barvou – ale zázemí pro uměleckovýchovné a jinak kreativní „výboje“ rozhodně samy nenabízejí. Takže: jste stojan a zároveň rozdáváte, vybíráte, učíte, kreslíte, malujete, ale hlavně živě reagujete – protože, jak už víte, studentky jsou skvělé a vám je líto každé chvilky, kdy nejste s nimi v tom nejlepším, nejuvolněnějším a nejopravdovějším kontaktu… A stále sledujete a kontrolujete čas, přizpůsobujete se situacím… no, takže – kdo něco takového někdy dělal, umí si představit… videa prostě „nedám“. Jsem rád, že se mi daří občas pořídit foto.

O odpolední, „kroužkové“ malování a hraní na flétnu zájem roste, ročníky se domlouvají mezi sebou aby se dostalo na všechny (ty větší) podle času, tak mám radost. Dnes mě potěšily mladé dámy z prvního ročníku „střední“ (vlastně „vyšší“) – vyžádaly si, že chtějí také malovat akvarel. Normálně s nimi mám jen dopoledne 40 minut – přišlo jim líto, že nemáme čas na všechno a taky by si právě tohle rády zkusily…



Vážení a milí, psal jsem o zdejším nabitém provozu, o svých vlastních zážitcích a starostech s tím, abych udělal co jsem tolik připravoval a alespoň tak, jak se to v daných podmínkách udělat dá… Vidím kolem sebe – i cítím sám na sobě – jak takový provoz vyčerpává, sám jsem právě za polovinou a chvilkami cítím, že mám dost… Ani Dečhen působí zcela vytíženě a člověk se jí opravdu zdráhá obtěžovat s něčím jiným, než s tím prakticky nejnutnějším.Je na ni vidět ustaranost a prostor pro něco jiného, než je to praktické a nejnutnější, tu není… Někdy nejde proud ( dorazily monzunové bouře), někdy neteče voda (pro info: teplá voda na pokojích neteče, jen taková ta zdejší obvyklá, „chladná“. Teplou vodu vytváří sluneční kolektor v malé nádrži na střeše hostinského domu – a když ji pustí do potrubí, pak teče zase jen ta. Je od slunce opravdu hodně horká – a přitom tedy neteče zase ta chladná) jo, zkušenost: ze začátku je to teplé, tak se namydlíte, pak se chcete opláchnout a .. :D :D. Někdy (právě teď) se zdejší „kráva“ ( je to ve skutečnosti mladý býček, invalida, kterého tu léčí a ochraňují), potlouká po klášteře, převrací koše a žere všechno co z nich vypadne nebo sušící se roucha mnišek apod. „VERY NAUGHTY!!!“, křičí na to zvíře ty nejmenší, něco jako anglické jméno toho zvířete… vyleze po schodech do prvního patra guest-housu a vykonávaje tam všechny své potřeby, cupuje a přežvykuje rohožky… do toho návštěvníci, hosté, dobrovolníci… Tak dokážete si to celé představit? Někteří z vás to přece znají…


20.5.

Včera odpoledne jsem si asi uhnal (a dnes odpoledne snad vyležel) malý sluneční úžeh… Ještě se cítím trochu jako moucha, ale zítra to už snad bude OK.

Tady v sobotu byla zvláštní púdža, já se domluvil s Ani Dečhen, že využiju volný den a poslední zbývající příležitost a udělám si malou pouť k Bodhnathu. Času je málo a začíná se krátit, taxíky jsou tady v poměru ke všemu ostatnímu nesmyslně drahé – a ujít to pěšky dolů na „městský okruh“ je záležitost hodiny. Zdejší běžná veřejná dopravy (busy a busíky) je naopak neuvěřitelně levná – a veselá záležitost 😊

Jinak – svátek Mahábódhi se v tibetském ritu slaví jako svátek Saga Dawa – tj. letos podle kalendářních výpočtů o měsíc později? Nepálští buddhisté a „synkretisté“ (ti, co jsou hindu i buddhisté dohromady), ti to slavili právě teď v sobotu. Lamové z klášterů kolem stúpy Bodhnath se připojili, působilo to jako společná „ekumenická slavnost“ tibetských buddhistů spolu s therávádovými a nevárskými přáteli v Dharmě.



…No a ten úžeh, ten jsem si uhnal asi cestou zpátky. I nahoru do kopce se šlo ještě pěkně, ale sluníčko zvysoka zářilo …

Povedlo se mi včas stát na ranní púdžu, hlava se mi už nemotá, tak snad „dobrý“ … ale uvědomil jsem si, že na té únavě a malátnosti se asi dost podílí i nedostatek proteinů ve stravě. Chuťově tu jídlo není špatné, ale je pravda, že „naše tělesnost“ je asi zvyklá na znatelně větší množství bílkovin – taková rýže s pár bramborami uvnitř, zalitá kořeněnou (chilli, jak jinak) zálivkou, je sice prostá snídaně nebo večeře, ale dobrá – jenže i toho dálu (luštěniny, čočka, hrách nebo cizrna) k obědu bývá dost málo, je poměrně řídký (konzistence polívka) a když tím zalejete rýži, většímu a rozmazlenějšímu evropskému tělu to tak nějak úplně nestačí…



Chybí mi tu všechno od mléka -jednou jsme měli výborný tvaroho-jogurt, ale jen jednou a snědl bych ho sedmkrát víc, a pak dvakrát bylo k snídani ohřáté mléko s cukrem, to pak zafunguje jako elixír. Tak toto je mé ranní zpravodajství a komentář od snídaně 😊.

Už vybírám zodpovědné, kterým svěřím flétny „po dobu své nepřítomnosti“ 😊 – aby se o ně staraly a vedly tu dobrovolný kroužek hry na pentatonické flétny napříč ročníky 😊.

Toho zatr…. Býka už mám vyfoceného, teď budu chystat odpolední akvarelové malování, tak až bude čas, tak vám to zvíře pošlu…

…no, zase – ona to žádná roztomilá selanka není, je to spíš takové chaotické, všudypřítomné a nevyzpytatelné stálé latentní rodeo – ten živočich může sloužit jako ukázkový příklad stavu vědomí/mysli zvířete (v tom nejhorším slova smyslu), komunikovat s ním se dá jen silou – holky ho vychovávají pomocí klacku, starší přidávají dost drsné hlasové projevy (ne, nenadávají, jsou to jakési instruktážní a výhružné citoslovce), ale je to málo platné, motá se to všude, leze to všude, čůrá to kaká to všude, nejraději v naší otevřené jídelně na podlahu nebo v guesthousu na schodišti, poslední opatření: zavírat všechny dveře, ale ten tupec se potlouká volně dál 😊, před chvílí se mi pokoušel žrát z podnosu oběd a musel jsem ho praštit do čumáku (samozřejmě s plnou sebekontrolou a soucitně), na to on slyší a vezme zpátečku. Tak takhle si tu žijeme, jako v ráji 😊…




22.5.

… teď je odpoledne, po malování – a já mám zase o jednu radost víc, takovou, která se spojuje s mou úlevou za Kryštofa (obávám se, že tu svou úspěšnou maturitu teď někde oslavuje a nebude to nealkoholické… No co už, v jeho věku o mně mí rodiče skoro dva roky téměř nevěděli…) a navíc (ta radost) překrývá i všechny kousance od zdejších komárů: odpolední akvarelové malování se zase povedlo – je príma, jak jsou pozorné, jak rychle chápou techniku a můžu říct upřímně a popravdě, že tohle jsem na žádné naší waldorfské škole takhle nezažil – ony se rozmalovaly po dvou prvních pokusech a už tvoří dost působivé barevné kompozice – a ty barevné procesy je očividně baví –




hímoles, mít tady víc času, být tu tak pět měsíců, to by se podařily věci! A opravdu myslím, že si tu všechno, co jsem původně plánoval a chtěl, „sedá na správné místo“ – v tom jejich náročném programu, studiu a poměrně přísném řádu (atmosféra je tu přitom skvělá, ne upnutá, působí to vlastně jako takový příkladný dámský/dívčí skautský oddíl – v tom, jak je vše organizované, jak se starší starají o mladší a jak je vedou, v tom se to tomu opravdu hodně podobá… prostě takové příkladné Dharmové skautky 😊), tak tedy v tom jejich náročném programu a množství studia je uvolnění a stimulace volné kreativity ( smysluplně podnícené a „živené“ kvalitním materiálem) asi jedna z nejlepších věcí, kterou je pro ně ještě možné udělat. A obrázky už zaujaly zdejší „starší“ z vedení, jedné zdejší sestře (zároveň učící, působící v kuchyni a v kanceláři) se líbí natolik, že už si „objednala“ na výzdobu prostor… takže máme úspěch… No, myslím, že by toho šlo takhle vyzdobit ještě mnohem víc, přinejmenším škola by obživla – těm nejmenším by pomohlo, dívat se na živé barvy a barevné proměny. Prostředí to jinak není špatné ( při toleranci ke zdejší přirozené opotřebovanosti), použití zelené barvy na stěnách je dobrý podklad, jen by to tu potřebovalo nástěnky – nebo provázky s kolíčky, které by je nahradily, aby se ty hojně prázdné- a často „opotřebené“ – plochy mohly naplnit takovými „výsledky živé kreativity“. Pomohlo by to … pořád si představuju, jaká by to byla paráda, mít tu čas postupně se staršími vytvořit velkou malovanou mapu světa. Plánů by bylo … ale zatím máme čas a prostor naučit se základní techniky, postupy … ale i to má smysl a dělá to radost. A vidím, že opravdu nejen mně!


28.5.

Tak je tu poslední týden – v neděli jsem si „vychodil“ prodloužení víza (opravdu vychodil, z Hasantaru po svých a pak jen kus cesty po okruhu veřejnou dopravou) – a já si začínám trochu melancholicky užívat první „plody“ vynaloženého úsilí… zase bych se opakoval, tak řeknu jen zkráceně: nejen, že je to (v rámci mé zkušenosti opravdu výrazně nadprůměrně) baví a jsou učenlivé, ony už si do velké míry osvojily techniku a začínají si užívat, že vědí „jak na to“.

Melancholie… Ano, říká se, že „v nejlepším se má přestat“… ale já si k tomu říkám, že tohle, co tu prožívám a dělám – děláme společně – tohle je výjimka…

Je to zvláštní pocit, na tom začátku posledního týdne. Vnímám, co se stalo, co se povedlo – všechny ty už úplně uvolněné a srdečně přátelské pozdravy, ano, „zapadl jsem“ – to, co bylo hezké od začátku se neztratilo – a přibyla uvolněná, veselá srdečnost. Ani Dečhen už mi říkala, že jim – tedy „svým studentkám“ (nebo jak to říct, aby to neznělo tak toporně) – budu chybět… a já v duchu a teď už i v rozhovorech vybírám, komu co svěřím – kdo se postará o flétny, kdo o akvarelové barvy, jak s voskovkami – aby neležely ladem, ale využívaly se, alespoň nějak tou „dobrovolnou a kroužkovou“ formou. Půjde to, zájem je – a jak ode mě víte, volná malba je teď hit, těší se, že si vyzdobí pokoje 😊 … nojo, ale já se nějak začínám toho čtvrtku, pátku bát. A asi nemusím vysvětlovat proč, všechno jsem to na sebe už řekl.

Když to shrnu: podařilo se položit základy, rozproudila se „fáze budování“, dostali jsme se do té uvolněné, spontánní a přitom smysluplně orientované tvořivosti, která je základním přínosem těchto metod. A ukázalo se, že jim to dělá dobře – že tenhle „výdech“ orientované, ale volné elementární kreativity, je něco, co berou s chutí a vděčně – a co zjevně vhodně „doplňuje“ jejich jazykově náročné a i jinak povýtce literární studium. Otevírá to další možnosti, na které jsem myslel už v Praze, ale k jejich uskutečnění by bylo potřeba víc času, delší čas… A to nejdůležitější – to se špatně říká – no, prostě, věcně, krátce: našel jsem tu „studenty“ – resp. „studentky“- jaké bych si jako učitel z celého srdce přál. 😊

…………………………………………………………………………….

…to je tak – Duerer (to „ue“ se snad dřív používalo místo přehlasovaného u, které nemám na klávesnici) měl svou „Melancholii“, já mám teď taky svou – rozděluju obrázky, „sešity“, dávám poslední pokyny – něco jako „závěr školního roku“ 😊…

Vše, co jsem přivezl, jsme dnes uložili v místní knihovně, „zkatalogizovali“ a domluvili se na režimu využívání. A navzájem jsme si řekli, že – a jak moc – si budeme chybět… Slíbil jsem pokračování – a už se na něj navzájem společně těšíme! 😊

A tak jsem rozdal i svoje „vzorové“ obrázky … prý to trochu vyzdobí 😊 – a loučím se. Díky, byla s tebou sranda, deníčku! 😊 😊 😊

Závěrečná poznámka:

Bylo zvláštní přepisovat tento zhuštěný záznam, který původně odcházel po částech - jako tresť a pocitově-myšlenková esence bezprostředně žitého příběhu, navíc formou osobních internetových vzkazů pro přátele z nadace Nala. Když jsem ho teď dopsal, vrátilo se i všechno dojetí oněch posledních dnů. Jedno jsem už do uzavřeného a odloženého „deníčku“ nezapisoval – den odjezdu a samotné rozloučení, které tomu všemu, co jsem stále víc cítil a co potom plynulo všude okolo mě -a čeho je proto ten text také plný – dalo naprosto viditelnou a tu nejpřesvědčivější podobu. Čekal jsem khatak, samozřejmě. a těšil se na něj – ale co jsem nečekal bylo, že mi každá z nich přinese svůj vlastní – a že to nebude organizovaně a „ve špalíru“, ale že budou přicházet jako proud potůčku, úplně spontánně, každá sama za sebe a každá s jedním z těch úsměvů, které jsem si tu tolik užíval. Tentokrát byl jen trochu zvláštní, sváteční – protože poslední, na rozloučenou… Bylo jich desítky, těch bílých hedvábných stuh a já měl pocit, že tiše polykám… každý ten úsměv. … A pro ty, kdo by se náhodou ještě někdy zpětně podívali na pár fotek z pak už organizovaného, společného focení „na rozloučenou“ na schodišti klášterního templu: promiňte mi, že tam vypadám tak „měkce“ a možná hloupě – teď už víte, proč.

Ale vmáčkla se i legrace do toho všeho dojetí: dva malé pytle campy (když mi prý tak chutná!), které jsem vměstnával do batohu – a pak přikryl vším tím khatakovým hedvábím. Jen málo věcí o budoucnosti vím jistě, ale když jsem se po zavázání ruksaku naposled podíval nahoru, na zlaté kolo Buddhovy Dharmy uprostřed dvou gazel na klášterní bráně, jedno jsem věděl a vím jistě: vrátím se, jak jsem slíbil.



Bernard Hvolka





  • Instagram - Nala
  • Facebook - Bílý kruh

Číslo účtu: 250420315 / 0300

IBAN: CZ7103000000000250420315

BIC: CEKOCZPP

NALA nadační fond, Loretánské náměstí 109/3,
118 00 Praha 1 – Hradčany

Přihlaste se k odběru novinek, ať Vám nic neunikne

© 2023 by Nala Endowment fund

logo_red okraje.png